"Jak to, že jsi sem vešel, když nemáš svatební oděv? Svažte mu nohy i ruce a vyhoďte do tmy venku. Tam bude pláč a skřípění zubů“ (Mat 22,12-13).

„Jděte ode mne, prokletí, do ohně věčného připraveného ďáblu a andělům jeho“ (Mat 25,41).

 

 

 

Ct. Makários Veliký praví: Duše se dostává tam, kam je mysl zacílena a kde má své oblíbené místo.

 

Sv. Filaret, metropolita moskevský: Je nebezpečné dostat se do světa duchů, aniž bys byl duchovně připraven - vstoupit tam s návyky a náruživostmi k pozemskému a smyslovému. Duše nachází potěšení a zalíbení, v čem byly vůle a mysl používány, a v tom setrvá i po smrti těla... Je-li náhle smrtí připravena o to, nač si zvykla za pozemského života, znamená to pro ni soužení, hlad, utrpení a smrt. Nelze totiž v okamžení změnit předmět, na který duše upírá pozornost.


Když duše přijde do neznámého světa duchů, baží stále po svých návycích, pozemských zaměstnáních, žízní po smyslových potěšeních, na něž je uvyklá. Jenže taková potěšení tam nejsou. Jsou tam však vyšší předměty ke kontemplaci, nejčistší prameny radosti a blaženosti. Jenže ty jsou cizí její mysli a vůli. Co jí tedy zůstane? Její vnitřní podstata se naplní hladem, soužením a utrpením.

 

V čem je podstata těchto muk? Pán hovoří v evangeliu o pekle (geheně), kde „jejich červ neusíná a oheň nehasne“. Jak píše biskup Arkadij Lublenský: Podle vysvětlení, které anděl poskytl sv. Makáriovi Egyptskému, pozemské věci je potřeba chápat jako nejslabší obraz věcí duchovních. Člověk totiž nemůže rozumět předmětům výhradně duchovním. Proto se mu ukazují způsobem obrazů, které je zvyklý vídat na zemi. Červ i oheň jsou hmotní, nemohou hryzat či spalovat duši člověka, vždyť po smrti těla zůstává beztělesným. Červ i oheň jsou muka duše, např. mučení procitnuvšího svědomí, utrpení nemožnosti uspokojit vášně, které stále roste, a podobné trýzně duše.

 

Starec Zosima Verchovský se modlil takto: „Hospodine, dejž mi poznat muka hříšníků, abych z veliké milosti tvé, mně hříšnému udělené, nikdy nezapomněl, jak veliký hříšník jsem.“ „Krátce po této modlitbě, jednoho dne,“ vece starec, „pocítil jsem náhle nevysvětlitelnou bolest v celé své bytosti, v duši, těle i na duchu. To strašné soužení nelze popsat slovy. V duši jsem pochopil, že to jsou pekelná muka hříšníků. Nic jsem neviděl ani neslyšel, vše ve mně se však nepochopitelně soužilo a mučilo - duše, srdce, celé tělo, zdá se, jakoby každý vlas na hlavě trpěl. Utrpení ducha, zatmění, stesk. Nejhroznější stav - kdyby trval ještě několik minut, pak buď by duše opustila tělo nebo bych přišel o zdravý rozum. Vše, co říkám, je slabé ve srovnání s oním utrpením, které je hrozné a nevysvětlitelné. Roztřeseně jsem padl na kolena s modlitbou k Hospodinu, jenže jsem nemohl nic vypravit, takže jsem jen vykřikl: Pane, smiluj se! A On se smiloval. Náhle vše pominulo. Samy od sebe vytryskly proudy slz dojetí a díků.“ Tak starec hovořil o posmrtných mukách.

 

Jak praví sv. starec Siluan: „Pyšného i kdybys násilně zavřel do ráje, nenajde tam pokoj a bude nespokojen. Bude se ptát: Proč nejsem na prvním místě? Pokorná duše však je plna lásky a nehledá prvenství, ale všem přeje dobro a se vším je spokojena.“

 

 

Vybráno z článku: www.orthodoxia.cz/spirit/peklo.htm