Rozhovor dvou asi desetiletých chlapců s aktovkami na zádech v plném trolejbusu

 

(Jeden z nich byl rozrušen a druhý se ho snažil uklidnit) 

A: Už toho nech! Ty seš fakt psychopat. Nejdřív mě řekneš, že skočíš pod auto, pak pod vlak, že se oběsíš, vyskočíš z okna, otrávíš se plynem a… Cos to říkal teď?
B: Že se předávkuju práškama.
A: Ty seš úplně vyšinutej!
B: To je nejmíň bolestivý.
A: To snad přežiješ, když ti otec vynadá za blbý známky. 
B: Jo, vynadá... Dyť ti říkám, jestli mu učitel řekne o té vodě, tak mě zase zmlátí, už mě to pěkně sere. Rozumíš!? Ty to máš v pohodě – bez otce.
A: Jo, myslíš, že je to v dobrý, co? Jenže já to mám stokrát horší než ty! Mě sice nemlátí, to si netroufnou, ale jak je na mě máma nebo babička naštvaná, tak je to peklo. Psychicky! Protože se mnou vůbec nemluví, dokážeš si to představit? Můžu jít ven? – Nic. Budeme večeřet? – Nic. Takhle třeba týden. Já bych mnohem radši dostal nářez, než tohle...  
 

 

Tenhle rozhovor jsem si zapsal v roce 2002. Dnes už je jiná doba a děti snad nemají takováto traumata…