Koncem roku vzpomínám na lidi, kteří ten rok nezvládli. Zdá se mi, že čím jsem starší, tím víc jich je.

 

Jurko byl můj bratranec. Vždycky se chlubil, jaký má svaly a jak všechno dokáže. Byl nejmladší ze tří sourozenců. V dospělosti bydlel se svou maminkou, nebyl krasavec ani intelektuál, ale byl to dobrej a pracovitej kluk.

 

Jeho maminka byla ráda, že není sama. Manžel jí umřel už dávno a dvě další děti se rozjely do světa. Jejich osudy byly tak pohnuté, že se o nich snad ještě rozepíšu. Maminka měla vysoký věk a hlava jí pomalu přestávala sloužit. Napsala mi krásné blahopřání k svatbě, ale pak už si lidé začali všímat, že je čím dál víc popletená. Vzali ji k doktorovi a za pár měsíců už nevěděla, ani jak se jmenuje, ani kde bydlí. Celý život pracovala u soudu, pomáhala lidem, chodila do kostela a teď je přivázaná k posteli v nějaké léčebně, aby si neublížila.

 

Jurko zůstal sám doma a začal pít. V létě k němu přijela na návštěvu jeho sestra a našla ho na zemi. Byt byl vykradený a Jurko zmlácený tak, že se nemohl hýbat. Zavolala sanitku a v nemocnici mu zachránili život. Aspoň to tak nejdřív vypadalo. Moje maminka, která mi to celé vypravovala, dodala, že to byla jistě Boží prozřetelnost a že teď Jurko snad přestane pít a bude žít opět spořádaným životem. To jsou řeči, odsekl jsem, takovouhle prozřetelnost… A co se vlastně stalo? Říkal, že pozval k sobě domů nějaké bezdomovce, bral je za kamarády a chtěl jim dát nějaké peníze… Dokopali ho do bezvědomí…

 

Za dva týdny, když už to vypadalo, že se uzdraví, zemřel Jurko v nemocnici.