Občas nastanou nedorozumění, když přejdete od jednoho zpovědníka k druhému. Kdysi mi při zpovědi kněz oznámil, že musím vyjádřit opravdovou lítost, jinak mi neudělí rozhřešení.

 

Zarazil jsem se a usmál se nervózně. Opravdovou lítost? Já myslel, že stačí vyjádřit normální lítost. 

 

To se zase zarazil kněz. Zamračil se. Jak to myslíš? 

 

No… Normální lítost je… je mi líto, co jsem udělal, ale může mi to odpustit člověk, Bůh i já sám sobě… dá se s tím něco dělat… vím, že jsem neudělal správnou věc, a tak jsem se chtěl vyzpovídat… Opravdová lítost je, jako když umřel můj strejda a teta plakala a křičela bolestí několik dní. Litovala a nešlo to už vrátit. Litovala, že na něj byla to ráno hnusná, že se s ním nerozloučila hezky a že už nebude mít možnost mu říct, jak moc ho milovala. Prostě odešel do práce a za pár hodin volali, že zemřel kvůli nehodě na pracovišti, kterou zavinil jeho kamarád. Vyčítala si to… Možná kdyby na něj byla milá, byl by opatrnější a nic by se mu nestalo... Na ten její zoufalý křik u rakve nikdy nezapomenu. 

 

Podíval jsem se na kněze, jestli chápe, co myslím. 

 

Kněz jen povzdychl, otevřel kancionál a ukázal mi prstem větu, kterou mám přečíst k vyjádření lítosti... 

 

Rozhřešení…

 

Další…

 

 

 

Teta žila ještě 27 let, vychovala 4 dcery a udělala mnoho dobrého.

 

Nedávno nás opustila,

snad už jsou na věčnosti 

spolu šťastní.