Tenhle příběh se odehrál před pár lety v Číně. Takhle jej vyprávěla jedna postarší paní:

 

Se mnou v kanceláři pracoval jeden pán, jmenoval se Ťang. Ten měl dceru, která byla velmi pilná a poctivá, vždycky když měla volno, učila se cizí jazyk nebo pomáhala rodičům s čím zrovna bylo potřeba. Všichni ji chválili a měli rádi. Nicméně i ona měla jeden výrazný nedostatek, neuměla totiž moc komunikovat s druhými lidmi. Jenom se svými kolegyněmi v práci a se svými příbuznými se dokázala bavit, s ostatními lidmi ne. Bylo jí už 26 a pořád ještě neměla partnera. Dělali jsme si o ni starost a chtěli jsme jí nějak pomoct.

 

Zrovna v té době jsem potkala jednu svou dřívější kolegyni, která měla syna s podobným problémem. Jmenoval se Čchen, bylo mu 28, pracoval v rádiu, charakter i vzhled velmi dobrý, ale jakmile uviděl nějakou pěknou dívku, hned se začal červenat a nedokázal ze sebe vykoktat ani slovíčko. Promluvila jsem si s ním i se slečnou Ťangovou a domluvila jim první schůzku. U mě doma.

 

Poprvé jsme se domluvili na sedmou hodinu večer. Dívka čekala až do devíti hodin, ale chlapec se neukázal. Ve velmi depresivní náladě odešla. Druhý den mi volala Čchenova maminka, že ji včera večer rozbolelo srdce a že jí syn sháněl lékaře a staral se o ni. Ulevilo se jí až po desáté hodině. Proto na mě naléhala, abych se dívce jejím jménem omluvila. Dívka to vzala velmi rozumě a hned souhlasila se schůzkou v jiný den.

 

Podruhé jsme se domluvili na sobotu v šest třicet. Když odbila sedmá hodina a Čchen tam pořád nebyl, tak to slečna Ťangová nevydržela, zvedla se, že odejde. Přemlouvala jsem ji, jak to jen šlo, takže se nakonec přece jen posadila. No já byla ve skutečnosti taky dost nervózní. Říkala jsem si, že to je má chyba a že mi mělo dojít, že Čchen prostě nedokáže držet slib. Čekali jsme ještě půl hodiny, dívka nakonec opět odešla. Já byla vskutku rozzuřená, nasedla jsem na kolo a jela k Čchenovi domů „vyřídit si s ním účty“. U něj doma mi nikdo neotvíral. Stará paní sousedka mi třesoucím se hlasem řekla, že Čchen je u ní doma. No dobře, pomyslela jsem si, takže ty se ještě budeš schovávat u sousedky... Tak jsem vešla k ní dovnitř a uviděla, jak tam Čchen spravuje televizi. Sousedka mi začala vysvětlovat, jak se její syn a snacha odstěhovali do zahraničí a ona že je tady sama a ta televize je její jediná radost v životě. Čchen, hned jak mě uviděl, zčervenal. Už si balil nářadí a ptal se mě:

„Ještě na mě čeká?"
Už dávno odešla, ty pako!“ ulevila jsem si.
„A mohli bychom se ještě na někdy domluvit?“
Já jsem si povzdechnula: „No zkusím to... ale opovaž se nepřijít!“
On na mě dobráckým úsměvem: „Nebojte se.“

 

Do třetice jsme to domluvili hned na další den v šest večer. Slečna Ťangová dorazila o půl šesté. Bylo šest hodin a Čchen nikde. Šest hodin dvacet minut, pořád nic. Dívka už se kousala do rtu a snažila se zadržet vztek. V jejích jasných očích se pomalu začaly lesknout slzy. Prohrábla si vlasy a vstala: „Zapomeňte na to, třikrát a dost! Ten člověk si ze mě evidentně dělá legraci.“ Ani jsem nestačila nic říct a ona vyběhla ven. Seděla jsem na židli jak opařená a zmrzlá zároveň, hlava se mi točila. Po chvilce se přiřítil Čchen, celý zpocený, sotva popadal dech. „Teto, moc se omlouvám...“ Než stačil říct cokoliv dalšího, vybuchla jsem jak petarda: „Vypadni! Takhle ses měl přiřítit před hodinou! Už je dávno pryč! Mně je to jedno! Mně už je to jedno!“

 

Další den mi bylo opravdu zle, zůstala jsem doma a nešla ani do práce. V šest večer přišla slečna Ťangová. Vešla dovnitř, rudá jako by měla líčka v ohni. Já jsem nechápala, co se děje. Podávala mi nějaký sešit a slabým hlasem se mě ptala:

„Podívejte, není to jeho?“

„Jeho? Koho?“ Celá popletená jsem se zeptala. Vzala jsem do ruky ten sešit. „Čchena? Jak by se dostal k tobě jeho sešit?“

 

Dívka mi začala vysvětlovat, co se stalo. Včera v pět hodin šel jeden důchodce na nákup, nešťastně spadl a vyvrknul si kotník. Uviděl to nějaký mladík na kole a dopravil toho pána do nejbližší nemocnice. Poté, co pána ošetřili, doprovodil ho domů. Až když se ujistil, že pán je v pořádku, ve spěchu odešel. Mladík si u toho pána doma zapomněl batoh. No a tenhle důchodce, to byl otec slečny Ťangové. Ona když včera ještě plná vzteku přišla domů, vyslechla si od tatínka, co se stalo, a slíbila mu, že podle sešitu najde toho mladíka, poděkuje mu a vrátí mu batoh. A tak dívka zjistila, proč se Čchen zpozdil i do třetice.

 

Když jsem to uslyšela, hned se mi ulevilo. Záměrně neutrálním hlasem jsem prohlásila:

„No jestli chceš, nech ten sešit u mě, já mu ho vrátím.“

„Ne, tatínek chtěl, abych mu ho vrátila já."

„No tak mu ho běž vrátit.“

Zčervenala, sklopila hlavu a řekla: „ A nemohla byste nám domluvit ještě jednu schůzku u vás?“ Já hned reagovala: „Neříkala jsi snad, že třikrát a dost? Teď se s ním chceš vidět, ale co když to domluvím a on zase nepřijde?“ Slečna Ťangová mě objala: „Počkám na něj.“