několik citátů z knihy ruského ekumenického křesťana

 

V životě nejde o dosažení úspěchu, ale velikosti.

Víme, že dobro ve světě není, neboť celý svět leží ve zlu. /(1 Jan 5,19)/  Ani v samotném člověku není dobra /viz Kazatel "není spravedlivého…"/ …Člověk se může rozhodnout: Já nechci svou vůli! Takové sebezapření neboli obrácení lidské vůle je její nejvyšší vítězství… Neboť zde se člověk sám dobrovolně zříká, svou vůlí se vzdává své vůle.

Musíme věřit v Boha. Tato víra je dar Boží, a zároveň i náš vlastní svobodný čin

Neboť naše duše se svobodnou a dokonalou může stát, ale sama ze sebe nemá ani svobodu, ani dokonalost, v ní je pouze možnost svobody a dokonalosti.

Víra bez skutků je mrtvá, a motlitba je první skutek a počátek každého pravého skutku.

Přestaneme být nevolníky hříchu, jen co uznáme nad sebou Boží vůli.

V pravdě není nic mého ani cizího, v ní všichni mohou mít jen část, všichni jsou v ní solidární.

Je pravda, že se musím starat o spásu světa prostřednictvím jeho praktického podrobení božskému principu. Avšak není pravda, že proto musím hledat moc ve světě.

Když jsme upřímně uvěřili v Boha a pocítili v sobě působení Boží milosti, máme počátek nového duchovního života. Klam pokušení leží v tom, že se bere tento počátek za dosažený cíl, a zárodek duchovního života se vydává za jeho dokonalost.

Bůh nemůže být všechno ve všem, nebude-li i v našem osobním životě.

Když se lidská vůle svobodně odevzdává vůli Boží, není jí pohlcena, nýbrž se s ní spojuje a stává se novou boholidskou silou, schopnou vytvářet Boží díla v lidském světě.

A člověk mravně spojený s Bohem se má chovat k lidem božsky…Zdarma jste dostali, zdarma dávejte…milosrdenství chci, a ne oběti!

Když zavrhujete almužnu ve jménu práce, jste povinni postarat se především o všechny, kteří nemohou pracovat…Co se týká socialistů, dříve než budou spojovat spravedlnost s násilím, musí alespoň dokázat, že nemajetné třídy, když se zmocní celého společenského majetku, budou s ním zacházet podle spravedlnosti…Dokázat to však se zdá nemožné.

Duše osvobozená od materiálního obsahu života, a přitom uvědomujíc, ze sama v sobě je nic, se buď musí zříci existence, anebo hledat nový nemateriální obsah. U prvního řešení se zastavilo v zásadě indické a východní vědomí vůbec. Druhou cestou šlo klasické lidstvo. V řecko-římském světě se lidská duše jeví osvobozená už nejenom od vnějších kosmických sil, nýbrž i od sebe samé, od svého vnitřního, čistě subjektivního sebenazírání… Zde se lidská duše snaží najít svůj opravdový obsah, tj. to jediné a všeobecné, nikoli v prázdné beztvárnosti svého potenciálního bytí, nýbrž v objektivních výtvorech, realizujících krásu a rozum. – v čistém umění, ve vědecké filosofii a v právním státě.

Zjevil-li se božský princip indickému duchu jako nirvána, Řekům jako idea a ideální kosmos, v židovském národě se musel zjevit jako osobnost…

Idea je nedostatečná pro boj se životním zlem, a objevil se požadavek, aby se pravda a spravedlnost vtělila v živou osobní sílu.

...Všechna tato /katolická, z vyznání víry/ dogmata silou svého nejhlubšího smyslu a dokonalé rozumnosti lze rozvinout v nejúplnější filosofický systém, a přece to nejsou abstraktně teoretické spekulace, nýbrž životní a praktické pravdy, každému přístupné, a všem ukazující jedinou cestu spásy a přímý vstup do Božího království

Církev se má zabývat nikoli soudem a trestem zločince, nýbrž jeho spásou.