Když jsem byl malej, byl jsem celkem uličník. Nechtěl jsem být kosmonaut ani fotbalista ani prezident. Chtěl jsem být lupič. Jako Jánošík. Ale maminka mi vysvětlila, že krást se nemá, ani bohatým; že to zkouší komunisti a stejně to nefunguje.

Hloubal jsem dál nad svou kariérou. A napadlo mě: budu ničit. Ale ne tak jak to dělaj ubožáci - že něco rozmlátí. To umí každej. A pak to stejně někdo opraví. Řekl jsem si, že budu sázet stromy doprostřed silnic a křižovatek. Strom do rána vyroste a zničí vozovku a lidi ho nezvládnou objet a nabouraj do něj a budou muset chodit do práce pěšky... A takhle zdemoluju všechny silnice v Brně a bude tu ráj.

No holt snílek. Nedošlo mi, že stromy rostou pomalu a asfalt je odolnej. A že když jsou stromy slabý, tak nikoho nezastaví, ale zlomí se, ohnou či vyrvou z kořenů...

A když jsem byl větší, chtěl jsem sázet stromy do srdcí lidí. A taky to nevyšlo.