“Je to škoda, babi, že u vás na ulici už nebydlí skoro žádní mladí…”

“Jak to? A co malé Jiřík?”

“Jiřík? To je kdo?”

“Když jsme se sem nastěhovali, tak k nám pořád běhal na návštěvu a něco povídal, bylo mu kolem desíti, roztomilé chlapeček...”

„Babi, vždyť jste se sem naštěhovali před čtyřiceti lety...“

„To je pravda.“

„Takže Jiříkovi je teď přes padesát?“

„Je to hodné chlapec, je v invalidním důchodu, starají se o něj rodiče, chodí vždycky s takovým malinkým pejskem...“

 

Po chvíli mi došlo, že pro babičku je to pořád mladý kluk, jelikož jí už je přes osmdesát.

 

Nedávno mi babička oznámila, že Jiřík umřel. Snídal s rodiči jako každý den, najednou vstal a padl k zemi. Oživovali ho, zavolali záchranku, nepomohlo to. A tak jsou teď osmdesátiletí rodiče sami. Celý život se starali mentálně nemocné dítě. A zůstal jim jen jeho malý pejsek. Ale prý je to tak lepší, než kdyby umřeli rodiče. To by Jiřík zůstal sám a neměl by se o něj kdo starat.

 

Náhodou jsem narazil na tohle video. Podobný klučina strávil poprvé v životě jeden týden bez tatínka…

https://www.youtube.com/watch?v=XXDvD-jLn74