Možná, že když lidem něco schází, tím více se na to upínají. Ochrnul jsem v jednadvaceti letech na obě nohy, ale i přesto jsem velký sportovní fanoušek. Baví mě nejen fotbal, ale i basketbal a další míčové hry, taky atletika, plavání, box, bruslení, lyžování, závody kol i aut. No, stručně řečeno, jsem všestranný sportovní fanoušek. Samozřejmě, že to všechno je před televizí, protože stadiony mají tak vysoké schody, že na ně nevylezu. Když vím, že v televizi budou dávat nějaký sportovní pořad, tak ten den od rána, ať už dělám cokoliv, myslím jen na to, jak budu trávit tuto radostnou událost.

 

Nejraději mám atletiku. Dokážu vyjmenovat všechny světové rekordy a vím, kdo a jak dlouho je drží. Jenže krása atletiky nespočívá v rekordech, ale rozvinutí lidské síly, vůle a elegance. A proto je, dle mého názoru, krásnější než jakýkoliv tanec.

 

Nejvíce obdivuji sprintera Carla Lewise, on je mým idolem. Měří metr osmdesát osm, má široká ramena a dlouhé nohy a klidně zaběhne stovku pod deset sekund a skočí do dálky před osm metrů. A přitom na všech závodech jsou jeho pohyby tak přirozeně ladné. Občas mě napadne, že bych se v něj nejraději proměnil. A někdy se dokonce i tajně modlím za to, abych v příštím životě měl tak zdravé a krásné tělo jako Lewis. To, že mám takovéto sny, je asi způsobeno tím, že ve skutečnosti jsem spíš pro své okolí přítěží, proto se utěšuji takovými představami. Zkrátka, Lewise obdivuji den ode dne víc a beru ho jako nejšťastnějšího člověka na světě.

 

Na olympiádě Lewis prohrál s Johnsonem. To bylo moje nejdepresivnější poledne. Až do večera jsem se cítil mizerně, v noci jsem skoro nespal. Před očima jsem měl stále ten obraz, jak všichni lidé fandí Johnsonovi, všechny vlajky a květiny mávaly směrem k němu. Davy novinářů jej obklopili, když odcházel ze sportoviště, a Lewis stál osamocen stranou. Několik dní jsem byl rozladěný, jako bych byl poražen krutěji než Lewis. Není to zvláštní? Nakonec mi to došlo: spatřil jsem neštěstí toho „nejšťastnějšího člověka“. Jeho prázdný, skelný pohled silně otřásl mou vírou v to, co je štěstí.

 

Bůh asi nikdy žádného člověka neudělá naprosto šťastným. On před vytouženou věc člověka postaví věčnou propast a spravedlivě nastaví každému hranice. Jestli ale člověk nemůže překonat svá omezení na své cestě ke štěstí, tak potom vlastně moje neschopnost běhat a Lewisova neschopnost běhat rychleji je totožná, obě jsou totiž kořenem našeho smutku a trápení. Kdyby tohle Lewis nechápal, tak by opravdu byl v ono poledne tím nejnešťastnějším člověkem na světě.

 

Další den, po finále sprintu, skočil Lewis do dálky osm metrů sedmdesát dva. Pašák! Zdá se, že chápal, komu plane olympijský oheň. Nehoří proto, aby jeden člověk porazil druhého, ale proto, aby člověk ukázal lidstvu, co to znamená nevzdávat se. Ačkoliv budeme vždy omezeni svým osudem, přesto dostaneme mnoho příležitostí se nevzdat.

 

A tak se stalo, že jsem se rozhodl svůj životní sen od základu přeprojektovat. Po tom všem jsem si uvědomil, že není moudré přát si, abych měl jen zdravé tělo. Nechci přece být v příštím životě tím nejnešťastnějším člověkem. I když uběhnu stovku za devět padesát devět, stejně to pro mě bude omezující. Budu si přát nejen krásné tělo, ale také duši chápající smysl života. Za to první se můžu modlit k Bohu, ale to druhé mohu získat, až když si prožiji tisíce těžkostí a trápení.

 

Autor: 史铁生  (1951-2010)                 

 

Zdroj: https://baike.baidu.com/item/%E6%88%91%E7%9A%84%E6%A2%A6%E6%83%B3/73063

(zkráceno, můj překlad)