(Neoriginální zamyšlení na téma, zda dřívější teistický pohled na svět nebyl přeci jen důstojnější než současné módní deistické, ateistické či nihilistické tendence.)

 

Ve florentské bazilice spadl minulý týden kámen na člověka a zabil ho. Podobně nečekané tragédie se stávají. Někoho napadne, že to byla náhoda. Někdo si řekne, byl to osud. Někdo si vzpomene na slova “nevíte dne ani hodiny” nebo “Pán Bůh dal, Pán Bůh vzal”.

 

V ateismu se často setkáváme se slovem náhoda. Ateistům to zní líp, než říct že neví, proč se to něco stalo. 

 

I vědci slovo náhoda rádi používají, když si neví rady (např. Stephen Hawking v jednom pořadu o vesmíru říkal, že po Velkém třesku se náhodou začaly seskupovat atomy určitým způsobem, a tím začal existovat vesmír, jak ho známe my). Náhodou? Proč mají ale ateisté touhu se posmívat lidem, kteří věří, že vesmír nevznikal náhodou, že život nevznikal náhodou a že některé události v našich životech mají hlubší smysl? Je náhoda (="nevím nebo nelze vědět") lepší vysvětlení než spektrum teorií, které neodmítají vyšší smysl? Nebo snad u některých jevů není třeba hledat vysvětlení? Nebo je chybné klást náhodu a Boha proti sobě?

 

Není právě pohled věřícího člověka na tyto nepochopitelné události moudřejší a důstojnější? Když totiž řeknu, že toho člověka zabil kámen a že to byla nešťastná náhoda a víc v tom nehledejte, nedegraduji tím nakonec na náhodu? Jaký má tedy život člověka smysl? Není smrt jednoho člověka také smrtí jednoho vesmíru? 

 

Zatímco, když čtu tuto událost tak, že i tato „náhoda“ byla v Božím plánu (který se nám třeba nemusí nelíbit), tak tím celý život tohoto člověka úmyslně zařadím do komplexního rámce, který má smysl a cíl, i když je prozatím mnoho událostí v tomto rámci pro mě nepochopitelných. Hodnotu života tím povyšuji z nahodilé na nevyčíslitelnou, jelikož ji vyčísluje Bůh.  

 

Neprodávají se dva vrabci za haléř? A ani jeden z nich nepadne na zem bez (dopuštění) vašeho Otce.