Jednoho večera, když už se holič chystal zavřít, uslyšel náhle zaklepání. “Kdo to může být takhle pozdě?” Pomyslel si a šel otevřít. Za chvíli byl vyděšený k smrti, protože u dveří stál lev. „Prosím, pane lve, nechte mě žít,“ žadonil třesoucím se hlasem.

 

Lev vycenil ostré tesáky a usmál se: „Nebojte se, jen bych se chtěl nechat ostříhat.“

„Aha… dobře,“ oddechl si holič a pustil lva dovnitř. Nechal ho sednout si na židli, připnul mu kolem krku zástěru a dal se do práce. Chvěly se mu ruce. „Tak nejdřív umyjeme hlavu... učešeme...“ Pak zapnul vysoušeč vlasů a nervozně si odběhl pro lepší nůžky.

 

Jenže mezitím, co byl pryč, začala se lví hříva ve vysoušeči pálit až nakonec vyšlehly i plameny. Holič v panice nemohl najít hasící přístroj, takže než se povedlo oheň udusit, měl lev svou krásnou dlouhou hřívu spálenou na uhel. Taková tragédie! Holič v úděsu nemohl vykoktat ani „promiňte“ ani „omlouvám se“. Rozhlížel se, kudy uteče.

 

Ale lev se nerozčílil. Podíval se do zrcadla a řekl: „No dobře, dobře. Krátký střih bude v tom horku příjemnější.“ Když viděl vyděšeného holiče, který se i nabídl, že mu zničené vlasy zastřihne, pousmál se a řekl: „Tak už mi to rovnou celé oholte.“

 

Holič vzal opatrně břitvu a lva oholil.

 

„Dobrou noc,“ rozloučil se lev, položil na stůl peníze a spokojeně se pohladil po holé hlavě.

 

A holič jen s údivem sledoval, jak lev pomalu mizí potemnělou ulicí... „Konečně slušně vychovaný host,“ pomyslel si.

 

 

autor: 武玉桂