Na Nový rok jsme v jedné tibetské nemocnici obdrželi balíček. Na něm bylo napsáno „pro strýčka Čanga z čínské lidové osvobozenecké armády“ a pod tím „od Čoumy z vesnice Čencun“. Jenže v téhle nemocnici bylo přes čtyřicet pánů s příjmením Čang, takže jak jsem měl asi poznat, pro kterého z nich tenhle balíček bude? Ptal jsem se všech a někteří znali dívku jménem Čouma, jenže tohle jméno je v Tibetu velmi časté. I vesnic jménem Čencun je několik, takže najít adresáta tohoto balíku se ukázalo nemožné.

 

Ředitel nemocnice tedy nařídil balíček otevřít s nadějí, že snad uvnitř nalezneme celé jméno člověka, kterému to patří. V balíku byl ale jen hedvábný sáček a v něm jeden cop blond vlasů asi čtvrt metru dlouhý, spletený do krásného bičíku. Na bílém hedvábí bylo napsáno:

„Přeji ti, strýčku, ať

tenhle bič do výšky zvedáš,

s koněm svým jak vítr cváláš,

řeky, hory, planiny, louky

ať s úsměvem na tváři vítáš.“

 

Kdo je, pro pána, tenhle strýček Čang?

 

Na svátek práce jsem cestoval do oblasti Bayankala a ani netušil, že cestou narazím na vesnici jménem Čencun. Hned jsem si vzpomněl na dívku jménem Čouma a rozhodl jsem se ve vesnici poptat. Až večer jsem potkal starostu vesnice a ten mi řekl: „No, dívky jménem Čouma tu máme čtyři, kterou z nich hledáte?“ Jak jsem to měl vědět kterou? Ale hned jsem si vzpomněl na ten zlatý cop: „Má zlaté vlasy.“

 

„No tak to je naše malá Čouma... ale ta už tu nebydlí.“

 

Byl jsem zklamaný, ale aspoň jsem si řekl, že zjistím, co má znamenat ten zapletený bičík. Když to starosta uslyšel, tak zvážněl a pomalu začal vypravovat:

 

„Před osvobozením jsme tu měli jednoho pastevce jménem Čer a ten měl dceru, kterí se taky jmenovala Čouma, jenže ta byla zlá, i ošklivá, vlasů moc neměla a každou chvíli na někoho křičela nebo někomu ubližovala.

 

Naše Čouma byla chytrá a roztomilá, všichni z vesnice to říkali, a taky že je jako víla z pohádky, široko daleko byste krásnější dívku nenašli. Bohužel v té době byli její rodiče nevolníci a patřili právě tomu pastevci Čerovi. Když dívce bylo pět let, otec i matka jí zemřeli, vzali jsme jí k sobě. Jenže když jí nebylo ještě ani deset let, musela jít sloužit do domácnosti té bohaté rodiny.

 

Jednou se Čerova celá rodina vydala na svatbu. Čer své dceři nechal ušít elegantní šaty i paruku, ale stejně to z ní krásku neudělalo. Na svatbě začalo tančit, podle tamního zvyku museli nejdříve otroci hostů popřát štěstí svým hostitelům a zatančit jim. Jakmile začala hrát hudba, naše Čouma se roztančila a ačkoliv měla jen ošuntělé oblečení, její oči zazářily jako hvězdy a její zlaté vlasy vlály jako luční kvítí, nikdo nebyl krásnější než ona.“

 

Starosta se na chvíli odmlčel, a pak rozzlobeně pokračoval:

 

„Když Čouma z rodiny Čer viděla krásu naší Čoumy, začala ji nenávidět. Po návratu domů začala brečet a křičet. Když Čer viděl, jak je jeho dcera nešťastná, dal svou otrokyni svázat a její vlasy poručil nad ohněm spálit. Přitom jí ale popálili i kus tváře... To ještě nebylo to nejhorší... vzali kámen a zlomili jí obě nohy. Čer jí řekl: 'Uvidíme jak teď budeš tancovat!' A jeho dcera křičela: 'Teď z tebe bude zrůda….'“

 

Starosta už vzteky nemohl mluvit. Po delší chvíli vyprávěl dál:

 

„V té době dorazila čínská osvobozenecká armáda. Čer a jeho celá rodina utekli. Čouma měla na krajíčku, ale doktoři ji zachránili. Omyli ji od krve, dali ji bílé oblečení a položili na postel. Dokonce jí i dali transfuzi krve a pan Čang se o ní několik dní a nocí staral, snad ani nespal. Po nějaké době se její stav zlepšil, i do tváře se jí pomalu vrátila červená barva. Jen pan Čang hodně pohubnul. Ještě několik dní uběhlo a Čouma se zkoušela na nohy postavit a pan Čang jí pomáhal naučit se znovu chodit a dodával jí odvahu. I pár kroků jí hodně bolelo, až jí z očí vyhrkly slzy, ale pan Čang jí pořád povzbuzoval:

 

„Holčičko, no tak, chceš být přece tanečnice, tak to nevzdávej, nohy už se uzdravují, určitě budeš zase pro radost lidí tancovat.“ A Čouma se slzami v očích řekla: „Strýčku Čangu, chodím, už zase chodím.“ A takhle každý den přidali o pár kroků víc a po mnoha týdnech velmi bolestivého cvičení se jí nohy nakonec uzdravily. Jenže Čouma tancovat už nechtěla, ani se nechtěla nic dalšího učit. Pan Čang věděl, co jí trápí a utěšoval ji: „Neboj se, i vlasy ti určitě zase časem začnou růst, najdeme nějaký lék.“

 

Pak ale pan Čang dostal rozkaz a musel odjet na jiné místo. Lidé z vesnice se s ním přišli rozloučit, jen Čouma vedle něj stála se sklopenou hlavou a neřekla ani slovo. Možná se bála, že začne plakat. Pan Čang ji vzal za ruku: „Čoumo, jednou určitě uvidíš velké řeky, vysoké hory, planiny a louky z tanečního pódia. Jednou objedeš celou zemi a budeš zase zpívat a tančit.“

 

Asi sto dní po odjezdu pana Čanga jsme dostali balík a v něm léky a dopis, ve kterém pan Čang psal, že tyto léky jeho manželka sehnala ve svém rodném městě a můžou pomoci s růstem vlasů.

 

Minulý rok byla Čouma vybrána uměleckou taneční skupinou. Před tím, než s nimi vyrazila na turné, si ustřihla kus svých zlatých vlasů a upletla z nich malý bičík. Řekla mi: „ Tyhle vlasy jsou to nejcennější, co mám. Chci je poslat na památku panu Čangovi. Nikdy na něj nezapomenu.“