Buď vlídný, vždyť každý, koho potkáš, právě svádí tvrdý boj.

 

Odmalička jsem míval tendenci poučovat druhé, protože jsem si myslel, že jsem chytrý, a tak mám na poučování právo. A vlastně tím i dělám dobrý skutek, říkal jsem si.

 

Když jsem před dvanácti lety složil státní zkoušku z pedagogiky a psychologie, vykračoval jsem si ulicemi sebevědomě, jako by se můj první krok k magisterskému titulu rovnal doktorátu z kvantové fyziky. Před večerní oslavou jsem se zastavil do jedné putyky. Viděl jsem tam totiž skupinku mladých, tak jsem je chtěl poučit o škodlivosti alkoholu a o životě vůbec.

 

Skupinka byla tichá. Na to že jim mohlo být tak sedmnáct let, se chovali podezřele klidně. Žádný smích, žádný křik. Prostě si povídali. Tak jsem se zeptal, jestli se můžu přidat a jak se mají. Dívali se na mě podezřívavě, ale nic nenamítali. Po chvíli se mě jeden kluk zeptal, jestli bych jim neobjednal pivo nebo panáka. Řekl jsem jim, že to bude "fakt nenápadný", když si jeden člověk objedná pět piv. „A co vy mladí vlastně potřebujete zapíjet?“ Chvíle ticha.

 

„Můžu?“ Zeptal se jeden kluk dívky, která tam seděla s nimi a jen nepřítomně koukala. Přikývla. „Jdeme z pohřbu.“ Řekl stroze. „Její mamka.“

 

„Hm. To je mi líto.“ Zamručel jsem, nechtěl jsem se tvářit nevěřícně a ani jsem nechtěl vyzvídat. Objednal jsem piva a číšník kupodivu nic nenamítal. Po chvíli ticha jsem se zeptal (když už jsem to rozrýpl), co se vlastně stalo, jestli nějaká nehoda. Nechtěla o tom mluvit. Tak jsem ji nechal a ještě jsem si s nimi povídal o jiných věcech. „Tak řekni, co se stalo, stejně je to na nic, to takhle dusit v sobě,“ pronesl po chvíli jeden z kluků směrem k dívce.

 

Vyprávěla nesouvisle, s pláčem: „Přišla jsem domů ze školy... mamka ležela na zemi. Začala jsem hysterčit, běhala jsem kolem... snažila se ji probrat. Nic nepomáhalo. Asi ani nedýchala. Chtěla jsem volat záchranku, ani nevím, kam jsem se dovolala, jenom jsem křičela, ať přijedou, že maminka umírá. Nebyla jsem schopná nic dělat, byla jsem v šoku. Záchranáři přijeli, ani nevím, za jak dlouho... Jen jsem brečela a prosila jí, ať neumírá... Oživovali ji asi půl hodiny, marně. Nakonec mi řekli, že kdybych ji já resuscitovala a nehysterčila, tak že by jí možná zachránili... Měla jsem jí dát masáž srdce... Možná by ještě žila.“

 

Mlčeli jsme. Nikdo nevěděl co říct. „Nemohla jsi ji zachránit.“ Pronesl nakonec někdo. „To jsou kreténi ti záchranáři.“ Prohlásil další. Snažili se ji utěšit. Ale na to žádná slova ani žádná moudrost nestačila. A tak tahle holka s pláčem a strojeným úsměvem na chlácholící kamarády popíjela pivo a snažila se vypovídat ze své bolesti. Seděli tam a mluvili ještě dlouho. Napadla mě slova z Bible: "Dejte opojný nápoj hynoucímu a víno těm, kterým je hořko." Tak jsem ještě objednal jednu rundu a šel domů.