Průměrný žák střední školy dnes vykazuje takovou míru úzkosti, jako v padesátých letech průměrný pacient psychiatrické léčebny. (Psychology Today)

Spotřeba antidepresiv v USA stoupla za dvacet let o 400%, počet sebevražd stoupl za deset let o 28% (National Center for Health Statistics)

 

 

 

Častokrát čteme, že v dnešní době jsou na tom lidé po psychické stránce strašně. Nejen v Evropě, USA, ale i ve východních zemích, jako jsou Čína a Japonsko. A ani se tomu nedivíme, sami cítíme velký tlak na psychiku a těžko se vyrovnáváme s moderní společností. Příčin můžou být desítky, od úpadku rodiny, přes přetechnizovanost světa až po ztrátu víry a smyslu života.

 

Co mě ale na celé této problematice děsí, jsou věty typu: „Dříve lidé měli kněze, dnes mají psychology.“ Děsí mě to proto, že znám hodně psychologů a pokud jsou opravdu dnešní lidé odkázání na rady a pomoc psychologů, není divu, že situace ve společnosti se drasticky zhoršuje.

 

Možná není fér generalizovat, ale z mých zkušeností je přibližně 80% psychologů velmi duševně a osobnostně nevyrovnaných lidí. Tito lidé si často nevědí rady sami ze sebou a když jsou konfrontováni s těžkou situací druhých lidí, nejen že nejsou schopni poradit tak, aby situaci nezhoršili, ale několikrát jsem byl svědkem toho, že lidem poradili velmi špatně a zhoršili jejich duševní stav.

 

Na vysvětlenou, měl jsem psychologii jako jeden z povinných předmětů na pedagogické fakultě nejméně šest semestrů; a už tam bylo osm z deseti psychologů velmi pofiderních. Od magistra, který prý pil svou ranní moč, přes doktora patopsychologie, kterému tekly z úst sliny, když mluvil se ženou, až po docenta vývojové psychologie, který blábolil jako dítě stále jen o sobě, svých úspěších a hloupých lidech okolo sebe. Dále znám pár studentů psychologie z jiných fakult, kteří si hlásili na psychologii, aby se vyznali sami v sobě. A také pár školních psychologů. Asi klíčová je poučka, kterou nám vštěpoval jeden relativně normální psycholog, je: „Jediný rozdíl mezi pacienty blázince a psychiatry je ten, že psychiatři mají klíče.“ Znám i jednoho vysokoškolského pedagoga, který v blázinci pobýval půl roku (za komunistů utíkal před vojnou), a ten mi to potvrdil. Znám ale i pár psychologů, kteří jsou výborní, proto nehážu všechny do jednoho pytle.

 

Ale opravdu, pokud mají psychologové nahradit kněze, tak naše společnost postupně zkolabuje.

 

Pár příkladů špatných rad psychologů/psychiatrů, které jsem zažil:

 

Studentka střední školy se pokusí o sebevraždu, psychiatr s ní nepromluví o jejích problémech, pouze jí napíše prášky na uklidnění. Ona prášky samozřejmě nebere, psychiatr je z obliga. Dívka končí na policii, mívá problémy s alkoholem… Po pár větách s ní mi došlo, že problém je v jejím vztahu k rodičům, ale na to se jí nikdo neptal.

 

Studentka technického oboru vysoké školy se sklony k úzkosti, depresím, evidentně analyzuje každý problém, příliš o všem přemýšlí a není schopna nalézt nejlepší řešení situace, protože život se nedá propočítat jako kvadratická rovnice, tato studentka dostane od psychologa radu, aby více přemýšlela o důsledcích svých činů, což vede po několika měsících k jejímu zhroucení.

 

Manželský pár dostane radu, že je lepší se rozvést než žít v tzv. nefunkčním vztahu (i pro děti je to prý lepší). Rada je od psycholožky, která sama má problémy ve svém manželství. Manžel jí byl prý nevěrný, protože po druhém dítěti začala být příliš zaneprázdněná. Ve skutečnosti mu řekla, že největší hloupost jejího života bylo vdávat se z lásky. Prý je nejlepší vdávat se pro peníze.

 

Když pominu nehorázné sumy, které si psychologové, kouči, koučky a podobní vykukové účtují za své pseudovědecké psychodiagnostiky a psychoterapie, a prakticky za své špatné rady nenesou žádnou odpovědnost, je opravdu depresivní si uvědomit, že nevěřící lidé mají takovéto znevýhodnění oproti věřícím. Věřící mají tisíce rádců, učitelů, vzorů, svatých... A Bibli. Kam může naše společnost směřovat bez nich a bez Boha? No to vidíme.

 

Ale kdo má tedy radit nevěřícím? Jsme přece národ ateistů. Napadá mě toto řešení: Místo hloupých kampaní rádobyumělců, kteří doporučují "přemluvit bábu a dědu"... by si měli nevěřící lidé uvědomit, že staří lidé jsou ti, kteří toho zažili tisíckrát více než oni a mají tisíckrát více zkušeností. Každý psycholog by před tím, než udělí radu pacientovi, měl mít povinnost zavolat nějakému člověku nad 60 let, přednést mu problém a vyslechnout si jeho radu a tu nabídnout jako variantu ke své radě pacientovi.

 

Pokud budou pacienti dost chytří, vynechají tento mezičlánek a půjdou si popovídat se starými lidmi sami. A třeba jim dojde, že zdroj cenných rad do života se pohybuje nedaleko. Stačí jen poslouchat.

 

 

 

Zdroje statistik:

https://www.psychologytoday.com/blog/anxiety-files/200804/how-big-problem-is-anxiety

http://www.cdc.gov/nchs/data/databriefs/db76.htm

http://www.cdc.gov/mmwr/preview/mmwrhtml/mm6217a1.htm?s_cid=mm6217a1_w

 

 

Doporučená literatura:

Jana Drtilová a František Koukolík: Vzpoura deprivantů