Původně měl nadpis znít „Pět let bez cigaret a alkoholu“, ale člověk míní…

 

S kouřením jsem začal ve dvaceti. Příležitostně. Příležitostí bylo ale čím dál víc, stejně jako stresu.

 

S alkoholem jsem to přeháněl už jako nezletilý. Vyvedl jsem hloupostí, že by to bylo na celou knihu. Tisíckrát jsem si řekl, že s tím musím přestat. Ovšem nedařilo se. Nikdy jsem nevydržel déle než dva týdny... Nakonec už mě i mí kamarádi viděli jako alkoholika. Ale brali to pozitivně. Vždy když potřebovali radu nebo si jen popovídat, byl jsem k dispozici v hospodě. V dnešní době je stejně alkoholiků tolik, že se pití bere jako norma. Jenže já nechtěl normalizován a nechtěl jsem být otrokem. Párkrát mi šlo i o život, ale nedokázal jsem přestat trvale. Už jsem byl tak zoufalý, že jsem i začal modlit. Schválně, jestli Bůh se mnou něco zmůže.

 

Bylo mi 29. Postupně jsem omezoval přísun alkoholu i nikotinu. Z dvaceti cigaret denně a osmi piv (plus občas panáky) se mi to povedlo snížit na 5 piv a 7 cigaret. Problémem byly víkendy či oslavy, kdy jsem se zpravidla zničil tak, že můj organismus vypovídal poslušnost. Zvracení krve ani ztráty vědomí mě od pití dlouhodobě neodradily.

 

Když mi bylo 30, motal jsem se jedné zářijové noci z hospody po mnoha pivech a cigaretách kolem druhé hodiny ráno. Zastavil mi jeden „dobrák“, že mě sveze autem, jede stejnou cestou. Tenhle chlap mi nabídl placačku, ať si dám ještě panáka. Tušil jsem nějakou čertovinu, ale stejně jsem si přihnul, i když jsem ho podezříval, že tam nemusí být jen alkohol. Věřil jsem si, že to zvládnu. Od té chvíle byla má mysl zatemněná a nevzpomínám si přesně, co bylo dál. Ani nevím, jak ten chlap vypadal, ani jakým mě vezl autem. Po pár minutách jsem začal být nesvůj a raději, ještě když jsme byli v civilizaci, jsem mu řekl, ať zastaví. Což sice udělal, ale nechtěl mě pustit ven. Nadával na to, jak je chudý, jak nic nemá, jak potřebuje peníze… Moje bydliště na samotě u lesa bylo ještě nejmíň kilometr daleko. Řekl jsem mu, že mu můžu dát za svezení dvě stovky, že víc stejně nemám. A to se začal rozčilovat. A vyhrožovat. Že má žloutenku, aids, že mě zabije... Hodně mlhavé vzpomínky mám na ty chvíle, nevím, jestli jsme se poprali, ale vím, že jsem cítil, že takhle umřít nechci. Nějak jsem se dostal ven z auta a potácel se směrem domů, a pak tma.

 

Probral jsem se doma kolem půl čtvrté odpoledne. Na tričku i bundě zaschlá krev, ale žádné zranění jsem neměl. Nejdřív jsem ani nevěděl, kde jsem a co je za den…

 

Od té doby jsem si nezapálil. Dnes je tomu pět let. Řekl jsem si, že jestli mám umřít, tak možná umřu jako idiot, ale ne jako otrok, budu svobodný člověk. Přestal jsem chodit do hospody a začal chodit do kostela. Rok jsem nevypil ani kapku alkoholu. Pak jsem si přihnul jen když mi to přikázali rodiče, pan farář nebo na pohřbech, svatbách...

 

Přemítám občas, jestli mi toho grázla do cesty poslal Bůh. Pokud ano, tak to značí, že Bůh vám je ochoten vždycky pomoci. Někdy vám pomůže velmi radikálně a je zřejmě ochoten riskovat, že jeho pomoc nepřežijete.

 

Zvláštní je, že od té doby se můj život obrátil naruby. Řekl jsem si, že kvůli své blbosti si nezasloužím lepší život, a najednou se začalo vše měnit k lepšímu. O týden později jsem pozval na rande jednu úžasnou dívku a do dvou let jsme se vzali. Je to vlastně nejkrásnějších pět let mého života.

 

Chuť na cigarety stále mívám. Ale odolávám. A když se mě někdo zeptá, jak se mi to povedlo, že už nekouřím, tak většinou řeknu: „No, odvykání bylo složitý, ale povedlo se, díky Bohu.“

 

Raduju se z každého dne, kdy dýchám svobodně, kdy dýchám.