Zemřel Umberto Eco. A mně se hned vybavil tenhle dialog z jeho díla Jméno růže. Je k tématu smíchu, o kterém jsem již dříve psal. Zkráceně pár myšlenek:

 

 

„Ty jsi ďábel.“ řekl mu William.

 

Zdálo se, že Jorge nerozumí. Kdyby nebyl slepý, zíral by omráčeně na svého protivníka. „Já?“ zeptal se.

 

„Ano. Lhali ti. Ďábel není vládce hmoty; ďábel je arogance ducha, víra bez úsměvu, pravda kterou nikdy nezachvátí pochybnosti. Ďábel je zasmušilý, protože ví, kam jde, a vždycky se vrací tam, odkud přišel (…) kdybych mohl, přivedl bych tě dolů nahého, s ptačími péry nacpanými do tvého zadku a s obličejem pomalovaným jako kašpar, tak aby se ti celý klášter smál a aby se tě už nebáli (...) “

 

„A ty jsi horší než ďábel, františkáne,“ pravil Jorge. „Ty jsi klaun, stejně jako ten světec, který vás všechny zplodil. Jsi jako ten váš František, který žebral, převlékal se za tuláka... vrhal se nahý do sněhu, mluvil se zvířaty a rostlinami, přetvořil mystérium Božího Zrození ve vesnické divadlo… To byla dobrá škola. A nebyl i Diotisalvi z Florencie františkán?“

 

„Ano.“ William se usmál. „To on vešel do konventu kazatelů a řekl, že nepřijme žádné jídlo, dokud mu nepřinesou tuniku bratra Jana, uctívanou jako relikvii. A když mu ji donesli, utřel si do ní své pozadí a hodil ji na hnůj, volaje 'Běda, pomozte mi bratři, neboť jsem utrousil relikvii do latríny.'“

 

„Ten příběh tě evidentně pobavil. Možná bys mi rád pověděl i o tom dalším minoritovi Paulovi Millemosche, který jednoho dne upadl na ledu; když se mu jeho spoluobčané smáli a jeden z nich se ho zeptal, zda by si nechtěl lehnout na něco chladnějšího, tak tomu muži odvětil: 'Ano, na tvou ženu'... Takto si tví spolubratři představují hledání pravdy?“

 

„František učil lidi dívat se na věci z jiného úhlu.“

 

„Ale my jsme je vychovali k poslušnosti… Říkáš, že já jsem ďábel, ale to není pravda, já jsem rukou Boha.“

 

„Boží ruka tvoří...“

 

 

(můj překlad úryvku z anglické The Name of the Rose)