Přibližně od mých pěti do dvaceti let se mi zdál několikrát podobný sen. Nevím, zda se dá vysvětlit psychologicky, ani nevím, zda má nějaký smysl. Téměř s nikým jsem o něm nemluvil, protože mi bylo jasné, že slovy nikdy nedokážou vyjádřit tu hrůzu, kterou jsem viděl, slyšel a cítil.
 
Nazval jsem si ho „sen o pekle“, ale kdo ví, co to bylo.

Možná znáte ten příběh, že kteréhosi člověka vzali, aby viděl rozdíl mezi nebem a peklem. Ten člověk popsal nebe i peklo tak, že v obou žili lidé a najíst se mohli jen dlouhými lžícemi. V pekle trpěli hlady, protože lžíce byla tak dlouhá a jejich ruka tak krátká, že si nemohli lžící dosáhnout k ústům. A v nebi byli všichni šťastní a spokojení, protože se nesnažili lžícemi nakrmit sebe, ale druhé. Takový poučný sen bych taky bral. Ne, mně se ale zdálo něco jiného.

Peklo v mém snu bylo podobné našemu světu, ale bylo pusté, bez barev, bez radosti. Byli v něm křičící lidé. Někteří křičeli tak obyčejně, zlostně, jak to někdy slýcháme; někteří naříkali děsivě, jako by je mučili strašnou bolestí. Matně si vzpomínám, že z křiku těch prvních lidí jsem občas slyšel slova, „já mám pravdu“, „já chci tvoje dobro“... A lidé křičeli bez přestání snad i proto, aby už nemuseli poslouchat druhé. Už z této části snu mi bylo zle, ale ta nebyla nejhorší.
 
Nejhorší byli ti, kteří křičeli tak, jako by ani nic jiného než bolest neexistovalo. Bylo to něco tak děsivého, že se to nedá popsat slovy. Neviděl jsem, že by ty lidi někdo mučil. Viděl jsem jen, že jsou připoutáni. Nepamatuji si k čemu. Byli natahováni. Křik některých z nich stoupal do vyšších a vyšších oktáv, až zněl jen jako pískání. Děsivé pištění duší, které byly natahovány jako struny. Jako struny na mučícím nástroji. A jejich bytí se třepotalo a jejich nitro vibrovalo a někdo snad po nich jezdil i smyčcem, aby křičeli ještě více. Neviděl jsem, že by je někdo držel. Možná se ty duše natahovaly samy. Nevím. Jindy se mi zdálo, jako by na ně někdo schválně drnkal, a tím víc je trápil. Každopádně se táhly do daleka. Až byly úplně tenké. Asi chtěly prasknout, aby ta bolest přestala, ale nedařilo se to. Nevím, v čem jejich bolest spočívala, proč křičely. Pořád se jen roztahovaly až k nekonečnu. Ale nekonečna nedostály, a čím delší ty duše byly, tím více se třásly.


Víc nevím. Když jsem se probudil, nechápal jsem, co se stalo, ani kde jsem, několik minut jsem byl mimo. Pak jsem si uvědomil, že to opravdu byl jen sen. Bylo mi zle. Bál jsem se, že náš svět je takovýmto peklem, ale po chvíli mi můj život pak připadal jako ráj - ve srovnání s tím, co jsem viděl.

Odmalička vím, že tam se nikdy dostat nechci. Odmalička věřím v peklo a zlé duchy. Odmalička hledám opravdovou radost v každém dni, v každé drobnosti. Rád se směju, abych nemyslel na tu hrůzu. Hledám Boha.

 
Někdo vtipkoval, že v nebi je sice hezká krajinka, ale v pekle je lepší společnost. Není to pravda. V pekle není společnost. Naopak. Do nebe jde člověk s druhými, protože myslí na druhé. Do pekla jde sám, protože myslí na sebe. Jde sám, protože neumí snést druhé lidi. A je nešťastný, protože neumí snést sám sebe.

Peklo nepřeji nikomu. Snad se všichni potkáme v nebi.