Byla jednou holka jménem Europa. Zamlada ji prý svedl pohanský bůh. Nedávno i křesťanského Boha odkopla. Teď je to velká slečna. Někteří o ní říkají, že má to nejlepší za sebou. Ideály ztratila. A pořád si nemůže najít nikoho, koho by opravdu milovala.

 

Její rodina o ní tvrdí, že má nejradši svobodu. Ale sousedé si myslí, že jen neví, co chce. Sama se holedbá, že je plná dobroty a lásky ke všemu stvoření, ale její nejbližší jsou často bez domova a jídla. Místo aby pomohla tam, kde to má nejblíž, raději pomáhá lidem, kteří jsou daleko. Dokonce i jídlo vyhazuje, ačkoliv tolik lidí hladem umírá.

 

Miluje na dálku. Adoptuje na dálku. Zblízka je to pěkná megera.

 

Když vidí fotky chudých, tak se nad nimi rozplývá něžnými city. Když ale projde kolem chudáka, tváří se, že ho nevidí. Někdy má takové záchvěvy „lásky“, že pozve všechny chudáky z daleka k sobě. Ani ji nenapadne, že její země už plná chudáků je. Ty ona nevidí. A když další přijdou, co s nimi udělá? Vykašle se na ně? Nebo je nechá, ať se mezi sebou pozabíjí?

 

Někteří sourozenci jí říkají: „Když máš u sebe tolik chudých, proč si zveš další? Vždyť se neumíš postarat ani o ty, kteří jsou ti blízko. Jak chceš uživit ty, kteří jsou daleko?“ A ona jim vynadá: „Já je mám ráda, vy nemáte rádi nikoho, vy jste zlí… Jo a vezměte si k sobě ty, kteří přišli ke mně, já už na ně nemám náladu.“

 

Když byla mladší, dojímala se nad tím, že vidí boha v těch nejubožejších lidech. Když měla ty nejubožejší nasytit, obléct a umýt, řekla, že nemá čas. Jen jim hodila nějaké peníze... No, abychom jí nekřivdili, jednou se postarala o bezdomovce. Bylo jí sice na zvracení, ale přemohla se a pečovala o něj. Pár minut.

 

On jí řekl: „Vidíš, možná je lepší udělat něco pro ty, kteří jsou blízko, než milovat ty, kteří jsou daleko.“

 

Ona si jen odfrkla a utekla… Od té doby na skutky lásky nadobro zanevřela. Zůstaly jí jen city, naivita a výřečnost. A pokud se nevyhodila do povětří, žije šťastně až dodnes.