V srdci každého člověka se nachází klíč ke štěstí, ale my ho často svěříme do péče někomu jinému.

 

Jedna žena si postěžovala: „Žiju velmi nešťastně, protože manžel je často na služebních cestách, a ne doma.“ Ona svůj klíč ke štěstí vložila do rukou svého manžela. Jedna maminka řekla: „Moje dítě je zlobivé, velmi mě to rozčiluje!“ Vložila klíč ke štěstí do rukou svého dítěte. A nějaký muž by zase mohl říct: „Můj šéf si mě neváží, a tak mám špatnou náladu.“ Vložil by tak klíč ke štěstí do rukou svého šéfa.

 

Tito lidé učinili jedno stejné rozhodnutí – nechat se ovládnout. Když necháváme druhé lidi ovládat naši náladu, začínáme sami sebe považovat za ty, kterým je ubližováno, a myslíme si, že už se vlastně nedá nic dělat; jediné, co nám zbývá, je vztek a stížnosti. Začínáme obviňovat druhé lidi: moje utrpení je způsobeno tebou, ty máš za mé trápení zodpovědnost. Takže vlastně vyžadujeme od ostatních, aby nás činili šťastnými. Jako bychom ani neměli zodpovědnost sami za sebe, jenom se litujeme a necháváme druhé lidi o nás rozhodovat.

 

Dospělý člověk dokáže dostatečně pevně držet ve svých rukou svůj vlastní klíč ke štěstí. Nemusí čekat na to, až ho druzí lidé potěší, naopak dokáže sám přinášet radost a štěstí ostatním. Jeho nálada je stabilní, umí nést zodpovědnost za sebe. Být s takovým člověkem přináší potěšení, ne stres.

 

A tvůj klíč ke štěstí je kde? V rukou někoho jiného? Běž a vezmi si ho zpátky.