Co je to křesťanská tradice? Mnohé lidi prohlašující se za katolíky slýcháme bojovat za jakousi pravou tradici. Říkají si lefebvristé, tradiční katolíci nebo FSSPX. Jsou to ti, kteří si myslí, že jsou lepší než papež.

 

Podle nich je pravá křesťanská tradice neměnná, a začala až roku 1570 ustanovením tridentské mše. Většině katolíkům bývají tito „pravověrní“ pro smích. Ale já se jim dnes smát nebudu. Dokonce bych řekl, že jejich boj za záchranu tradice je obdivuhodný. Pokud by tedy chtěli zachraňovat tu pravou tradici. Chci jim ukázat, že vskutku existuje tradice, která je svatá. Je to nepřerušená tradice od prvních křesťanů až dodnes. Tradice, kterou do našich zemí přišli hlásat svatí Cyril a Metoděj. Tradice pravoslavná.

 

Zřízení pravoslavné (=orthodoxní) církve bylo vytvořeno v době od 1. do 9. století. Podle tohoto zřízení se křesťané organizují podle státních území a podle národů ve vlastní místní církve. K tomuto systému všeobecné církve příslušela původně i církev římská. V ní však později šel vývoj k vytvoření papežství. Zatímco se až do 9. století zúčastňoval římský patriarchát všech všeobecných církevních sněmů a jejich usnesení se podřizoval (např. šestý všeobecný sněm /680-681/ odsoudil římského patriarchu Honoria pro bludný monotheletismus, a římská církev se tomuto rozsudku podrobila), později se v římské církvi uplatňovala zásada, že usnesení všeobecných církevních sněmů potřebují schválení římského patriarchy. Východní církve proti těmto tendencím vždy vystupovaly. To vedlo roku 1054 k církevnímu rozkolu, v němž na jedné straně stál patriarchát římský a na druhé straně patriarcháty cařihradský, alexandrijský, antiochijský a jeruzalémský. Východní patriarcháty se nadále pevně držely pravoslavného učení a nesouhlasily s novým vývojem poměrů v církvi římské (se změnou vyznání víry „filioque“, s papežstvím, se zaváděním latiny u všech národů, s ideou odpustků, očistce, se všeobecným celibátem duchovenstva, s pokusy o zavedení přijímání pod jednou způsobou aj.)

 

Ano, tohle je ta pravá křesťanská tradice. Skoro bych byl v pokušení dát „tradi-katolíkům“ doporučení k církvi pravoslavné přejít. Církev římskokatolická totiž uznává všechny pravoslavné svátosti (tajiny), tedy křest, myropomazání, přijímání, pokání, manželství, kněžství a pomazání nemocných. Ale předpokládám, že by ti naši „milovníci tradice“ do církve pravoslavné nezapadli. Jediné, co by se jim možná líbilo, je, že pravoslavná mše trvá přes dvě hodiny. Nelíbilo by se jim, že je v národních jazycích. Žádná nesrozumitelná latinská hatmatilka, ale u nás čeština. Otčenáš či Vyznání víry bývá ve staroslověnštině, jelikož u nás žije mnoho Slovanů z Ukrajiny, Srbska a Ruska, ale staroslověnštině rychle porozumíte. Liturgie, která se slouží v neděli a o svátcích, je mnohem starší než ty nejtradičnější římskokatolické, pochází přímo od svatých apoštolů a jsou upravené svatým Janem Zlatoústým a svatým Basilem Velikým (4.stoleti), nejstarší dodnes sloužená pravoslavná liturgie je přímo od apoštola Jakuba.

 

Při liturgii pravoslavná církev netrpí hru varhan a jiných nástrojů, protože hra nástrojů jednak ruší soustředění mysli k obsahu služeb božích, snadno nabývá pouze koncertního rázu a též svádí přítomné k duchaprázdnému a citům lahodícímu snění, jež s opravdovou zbožností a s činnou účastí na službách božích nemá nic společného. Bohoslužba má být činem a ne citovou sentimentalitou. Duchu církve pravoslavné nejlépe vyhovuje prostý zpěv liturgických textů, a to bez doprovodu nástrojů.

 

Tradi katolíkům by se taky zřejmě nelíbilo, že na mši jsou vítány děti a že tam bývá živo. Nevěřícně by zírali, že svaté přijímání se dává i malým dětem, u nás dokonce i kojencům a nemluvňatům. Tak pravoslavní děti milují a naplňují Ježíšova slova „Nechte děti přicházet ke mně a nebraňte jim, vždyť takových je království Boží.“ A tradicionalisté by asi nesouhlasili s mnoha dalšími aspekty této dvoutisícileté tradice, například že církev pravoslavná od dob prvních křesťanů až dodnes povoluje kněžím mít manželku, a povoluje v určitých případech rozvod a druhou církevní svatbu.

Pravoslavná církev velmi zřídka povoluje rozloučení manželství a činí to jen, když v manželství z viny jednoho manžela vyvinuly se poměry tak, že je nenapravitelně zničen mravní a náboženský základ manželského spolužití a znemožněno dosažení účelu jeho. Takovým důvodem je na příklad nepolepšitelná nevěrnost a zlomyslné trvalé opuštění. V tom případě církev pravoslavná vyslovuje souhlas s rozloučením manželství, ukládajíc vinné straně církevní trest a povolujíc nevinné uzavření nového manželství s osobou, u níž není církevně zákonných překážek. O věci té rozhoduje duchovní soud, jehož rozsudek nabývá platnosti, když jest potvrzen příslušným biskupem. Toto stanovisko zaujímala křesťanská církev od samého počátku, a to na základě slov Pána Ježíše, obsažených v evangeliu svatého Matouše (Mat. 5, 52; a Mat. 19, 9.) Slova ta znějí: „Kdožkoli propustil by manželku svou, kromě příčiny smilstva, uvodí ji v cizoložstvo, a kdo propuštěnou pojme, cizoloží.“ Z toho původní církev vyvozovala, že pro nepolepšitelné smilstvo nebo cizoložství je rozloučení manželství přípustno.

 

Proti pravoslavné církvi bylo a zčásti ještě dosud jest mnoho předsudků. V poslední době však se jí dostává v západní Evropě zadostiučinění. Zvláště němečtí evangeličtí spisovatelé církevní, pokud se s ní blíže seznámili, vydávají o ní krásné svědectví. Vidí v ní zdroj obnovy pro dnešní křesťanstvo (Fr. Heiler), očekávají od ní duchovní pomoc pro církev západní a doznávají otevřeně, že pravoslavná církev zachovala si tradici, t. j. ústní podání starokřesťanské a že se opírá bezprostředně o ramena církevních otců a o starokřesťanské věroučení (H. Ehrenberg). Tato vnitřní hodnota pravoslavné církve není nijak zmenšována tím, že tvoří v celém křesťanstvu menšinu. Většina není zárukou pravdy. Byly ve Starém Zákoně doby, že jen malá menšina národa zůstávala věrna Zjevení božímu, a též v dějinách Kristovy církve se tento zjev už několikráte opakoval. V době rozkvětu arianismu, který popíral božství Pána Ježíše, nebo v době monotheletismu, který zase neuznával plně lidskou přirozenost Pána Ježíše, nebo v době obrazotvorectví jen menšina tehdejších křesťanů obdržela pravdu, která však vždy, třebas i po dlouhé době několika století na konec zvítězila. V dějinách církve, která potrvá na věky, nerozhoduje několik století nebo i tisíc let. Co dnes je v menšině, může se za tisíc let stát většinou a naopak. Hlavní věcí je držet se zjevné pravdy ověřené svatým ústním podáním nebo Písmem svatým, bez mudrování, pocházejícího z lidské ctižádosti a pýchy, panovačnosti, z přechodných myšlenkových proudů, nebo z otevřené nevěry. Všecko do času, Kristova pravda v církvi však na věky.

 

V jedné srbské vesnici se v kostele pan farář otočil k věřícím čelem a chtěl tak odsloužit celou mši. Přestože jsou v Srbsku kněží velmi ctěni, pravoslavní křesťané jim dokonce líbají ruce, na tohoto kněze po chvíli začali pískat, a když svůj pokus o „ekumenickou“ mši nevzdával, tak ho z kostela vyhnali. 

 

Tradice je důležitá. Tradice je dědictví, odkaz, zvyklost, kterou si ani za nic nedáte vzít, protože ji žijete. A když už jste si něco vzít nechali, tak teď neskuhrejte, že to nemáte. Tradice v Srbsku je jiná než tradice v Jeruzalémě nebo v Česku. Tradice, podobně jako víra, se nedá vnutit a ani naučit z katechismu, vychází z lidu a od Boha. Pravoslavná církev uznává různorodost všech národních tradic. Je trochu jiná v Jeruzalémě, Alexandrii, Antiochii, Cařihradu, v Srbsku, Bulharsku, Rumunsku či Rusku, na Ukrajině, Kypru, v Gruzii, Moldávii, Albánii, Řecku, v Japonsku, USA, Číně či Česku... A všechny orthodoxní místní církve jsou spojeny v jednu církev všeobecnou, řecky: katholickou.

 

 

Zdroje: