Koukali jsme na televizi. Já, neteře a jejich děda. Mladší neteř si hrála s panenkou. Starší, osmiletá, se mě zničehonic zeptá:

„Strejdo, a proč vlastně žiju?“

 

„Cože?“ zaskočeně vykulím oči.

„Jsem o tom přemýšlela a napadlo mě, že to je zvláštní, že žiju.“

„Proč zvláštní?“

„No... že žiju zrovna já. Jak to, že nejsem někdo jinej? Že jsem to já.“

 

Hlavou mi probleskli filosofové od Platóna, Aristotela až po Kierkegaarda, a pak tma. Přemýšlím překotně, jestli mi Bible (nebo aspoň Buddha či Konfucius) poradí odpověď na otázku, proč žije tahle zvědavá holička. Určitě by mi poradili, ale já mám pocit, že zrovna teď se nehodí slova o kříži, nirváně nebo morálce. A nemůžu jí přece říct, že tohle ve skutečnosti stejně nikdo neví, že to každý člověk hledá celý život.

 

Pořád na mě zamyšleně kouká a ptá se tišeji: „Proč žiju zrovna já?“

V tom zasáhne děda: „Neptej se pořád. Buď hodná, nebo z tebe bude v příštím životě čuník.“ A naleje si dalšího panáka rumu. (V televizi zrovna kvičelo prase jdoucí na porážku).

“Ts! Žádnej čuník nebudeš, neboj.“ Obejmu ji a pohladím po hlavičce.

“Tak už buďte potichu a koukejte se na televizi.“ Uzavře to děda. Proto přece máme rozptýlení, abychom tolik nepřemýšleli. Abychom nehledali a abychom se neptali.

 

Příště, až dostanu tuhle otázku, asi odpovím: „Žiješ proto, abys v tomhle světě udělala něco dobrého, něco co nemůže udělat nikdo jiný, jenom ty.“