Několik mých výpisků z knihy geniální filosofky Simone Weilové: 

 

Jedinec má (vzhledem ke společnosti) jen jednu sílu: myšlení.

Radost není nic jiného, než pocit skutečnosti.

 

Tajemství lidského údělu spočívá v tom, že rovnováha mezi člověkem a silami přírody, jež ho obklopují (…) není v nečinnosti, ale jedině v činnosti, jíž člověk svůj život znovu vytváří: v práci.

Trávíme čas toužením

Naše civilizace spočívá na kvantitě. Pojem míry vzal za své všude.

Duch klesající pod břemenem kvantity už nemá jiné měřítko než výkonnost… Tím, že člověk zdánlivě ovládl síly přírody, které ho nekonečně převyšují, vlastně se jim vydal – ztratil samotný pojem nutnosti…. Duch a tělo se odcizili.

Člověk nemá jiné východisko než si namluvit, že to, k čemu je nucen, činí dobrovolně…poslušnost nahrazuje oddaností.

Umění (ve všech svých druzích) souvisí s dvěma věcmi: prací a láskou. Ale láska je v umění přítomna jen jako přesažená, dokonce popřená. Poučení z uměleckého díla: krásných věcí je zakázáno se dotýkat. Umělcova inspirace je vždy platonická.

Výroba a technický pokrok ochuzují… vědecké objevy zatemňují.

Rozdrobit člověku čas je největší zlo… Krásno je v lidském životě jediným měřítkem hodnoty. Jediným, jehož lze použít pro všechny lidi.

 

Krása: to, co nechceme měnit.

Číst ve všech jevech, že svět existuje. Číst ve všech jevech Boha. Nic menšího.

Ale právě vědět (vědět celou duší!), že druhý skutečně existuje, to je ze všeho nejcennější a nejžádoucnější.

Každý, kdo se zabývá prostředními věcmi, nenávidí světlo. (J 3, 20 podle ř. originálu)

Poezie; slovy směřovat k mlčení.

Vyjádřit pravdivé vyžaduje práci. Stejně jako je přijmout.

Genialita není – snad – nic jiného než schopnost projít “temnými nocemi.”

 

Zázrak na kříži nebyl v tom, že dobrý lotr pomyslel na Boha, ale v tom, že rozpoznal Boha ve svém sousedovi.

Důkazem Boha je to, že se člověk estetickým nazíráním může dostat do stavu kontemplace před přírodní scenérií stejně jako před řeckou sochou.

Věda, umění a náboženství se stýkají v pojmu řádu světa, který jsme již docela ztratili

Estetický řád má na jedné straně vztah k možnostem lidského vnímání (…), na straně druhé k transcendentnu.

Vůči jednomu je estetický řád existenční podmínkou, totiž vůči kontemplativnímu pohledu. Estetickým měřítkem je kontemplace, nikoli požitek.

Nutnost je závojem Boha

K pokoře se nepotřebujeme přivádět. Pokora je v nás. Jenomže se pokořujeme před falešnými Bohy. Literát se pokořuje před svým talentem, koketa před svou krásou, žena, která stojí ve frontě, před vajíčky….Obecně vzato je pokora láska bez ohledu na sebe…. V pokoře spočívá rozdíl, mezi uměním zcela prvořadým a ostatním uměním.

V duchovní oblasti … si nic nemůžeme sami opatřit ... všechno čekáváme zvenčí, shora

V kráse – například v moři, nebi – je něco neredukovatelného…Příbuznost krásy a bolesti.

Krása, jediné bytí nadsmyslného světa, které se jeví smyslům.

Pokud jde o duši, i tam je dáno jen ploché, třetí dimenzi je třeba vystavět

Krása je tělesná přitažlivost, která nutí zachovávat odstup a předpokládá odřeknutí se…

Krásno je to, po čem toužíme, aniž to chceme jíst. Toužíme, aby to bylo.

Krásno, viditelná přítomnost skutečného. Transcendentní skutečnosti. Ale to se rozumí samo sebou. Skutečnost je jen transcendentní. Vždyť dáno je nám pouze zdání.

Duše se chvěje a chce krásno uchopit… Bůh se zmocňuje duše dvěma zásahy. Nejprve ji chytí do léčky krásy a uchvátí ji v momentu překvapení a čistě násilím, zcela proti její vůli, a aniž by věděla, kam jde; načež z ní působením překvapení, nátlaku a svodu vymámí souhlas s tím, že jí dá na okamžik okusit božské radosti. Tehdy je zajata navždy.

V neznámém rozpoznat svého bratra.

Ve všem, co v nás vyvolává čistý, autentický pocit krásy, je skutečná boží přítomnost.

Bůh Jobovi zjevuje krásu světa, nic mu nevysvětluje.

Pracující potřebují poezii více než chléb. Potřebují, aby jejich život byl poezií. Potřebují světlo věčnosti. Zdrojem této poezie může být jen náboženství. Nikoliv náboženství, ale revoluce je opiem lidu. Ztráta této poezie vysvětluje všechny formy demoralizace.

Na estetiku se stále díváme jako na speciální studium, ale ona je klíčem k nadpřirozeným pravdám.

Není křesťanské hledisko a jiná hlediska, ale pravda a omyl. Nikoliv: co není křesťanské je falešné, nýbrž: všechno, co je pravdivé, je křesťanské.

Vytyčení vztahů mezi přirozeným a nadpřirozeným bylo ve 13. století omylem, který připravil půdu pro renesanci.

Ze všech božích atributů jediný je vtělen do vesmíru, do těla Slova, a to je krása.

Radost, která je naprosto čistým přilnutím duše ke kráse světa, je svátost…. Kromě sv. Františka křesťanství krásu světa takřka ztratilo ze zřetele.

Je jenom jediný zdroj světla… mystika musí skýtat klíč ke všem poznatkům a ke všem hodnotám. Harmonie je klíčem… Kristus je klíčem.

Celý vesmír je jen velkou metaforou

Dobro je mimo tento svět. Dík boží moudrosti, která tomuto světu vtiskla znamení dobra v podobě krásy, lze milovat dobro v pozemských věcech.

Prostřednictvím lásky hmota dostává pečeť božské moudrosti a stává se krásnou. Děláme dobře, že milujeme krásu světa, protože je známkou vzájemné lásky mezi Stvořitelem a stvořením. Krása je věcem tím, čím je duši svatost.

Takový život, v němž by se v každé práci,…ve všech slavnostech, ve všech vztazích společenské hierarchie, v každém umění, v každé vědě, v každé filosofii četly nadpřirozené pravdy.

Jsou dvě věci, na nichž každý racionalismus ztroskotá: čas a krása. Z toho musíme vycházet.

Krása světa z křesťanství takřka vymizela, protože římská říše z něho udělala politické náboženství.

Tady na zemi jsou tři tajemství, tři nepochopitelné věci. Krása, spravedlnost a pravda.

Nepochopitelné je normou známého

Energie pocházející ze vznešených citů je obyčejně omezená.

Smrt je to nejcennější, co bylo člověku dáno. Proto je velkou bezbožností jí špatně využívat.

Pyšní jsme VŽDYCKY na to, oč nás mohou připravit okolnosti. Pýcha je tedy lež…Pýcha, věřit ve skryté kvality. Věřit, že máme nějaká práva, totéž.

Řeknu-li že 7+8 =16, mýlím se; jaksi způsobím, že 7+8=16. Ale to, že 7+8=15, nepůsobím já.

Práce … účast na vykoupení

J 12,24 Právě tak musíme zemřít, abychom uvolnili spoutanou energii

Jednotvárnost zla…hraje tak velkou roli KVANTITA. Hodně moci, …hodně peněz, hodně žen…Být odsouzen k falešné nekonečnosti. To je pravé peklo.  

Zlo je nevázanost, a proto je jednotvárné; protože v něm musíme všechno čerpat ze sebe. Jenomže člověku není dáno tvořit. Je to špatný pokus o napodobení Boha

Bezmocnost Boha. Kristus byl ukřižován; jeho Otec ho nechal ukřižovat… Bůh neuplatňuje svou všemohoucnost; kdyby ji uplatnil, neexistovali bychom, nic by neexistovalo.

Sám fakt, že existují JINÉ bytosti než Bůh, v sobě zahrnuje možnost hříchu. Tato možnost nesouvisí se svobodou, ale s EXISTENCÍ. Oddělenou existencí. Bůh tvoře stvořil možnost hříchu.

Bolest je nepostradatelná k tomu, abychom přešli z času do věčnosti.

Kdo se ponižuje… Mt 23,12. Lk 14,11. Adam a Eva se chtěli povýšit….Neposlušnost znamenala chtít se stát bez Boha sicut dei /jako bozi/… Poznání naší bídy je tím jediným, co není bídné… Lidská bída spočívá v tom, že člověk není Bůh. Na to neustále zapomíná.

Bouřit se proti Bohu kvůli neštěstí lidí… jako Ivan Karamazov, znamená představovat si Boha jako svrchovaného vládce.

Milovat Boha bezmocného

Trpět neznamená nic jiného než myslet na neštěstí.

Vegetativní a společenské jsou dvě oblasti, do nichž dobro nevstupuje.

Je nutno se vytrhnout z kořenů. Useknout strom a udělat z něj kříž a pak ho po všechny dny nést. Vytrhnout se společensky i vegetativně… je třeba nebýt já, ale ještě méně je třeba být my…obec nám dává pocit, že jsme doma. Uvědomit si, že naším domovem je vyhnanství.

Lze zaujmout jeden z těchto tří postojů: buď opustit Boha. Anebo vzdát se veškeré činnosti (arabská tendence). Anebo z každé činnosti bez výjimky (…) vytvořit most k Bohu. Protože Evropa ve středověku nedokázala skutečně zaujmout onen třetí postoj – který vyžaduje určitou přípravu, studium, propracování – a nedokázala to ani renesance, kdy se o to pokusila jinak, zaujala postoj první. Řecko se předtím pokusilo o třetí, s výjimkou práce; proto je také zničili dělníci a průmyslníci.

Marxismus v tom, co je na něm pravdivého, je zcela obsažen na jedné Platónově stránce o velkém zvířeti a jeho vyvrácení je tu obsaženo také. /VI. kniha Ústavy/

Náš život je nemožnost, absurdita… Pouze rozpor nám dává pocítit, že nejsme vše. Rozpor je naší bídou a uvědomění si této bídy je uvědoměním skutečnosti… Právě proto ji musíme milovat. Vše ostatní je imaginární.

Nemožnost – radikální, zřetelně vnímaná nemožnost, absurdita – je bránou k nadpřirozenému. Lze na ni pouze klepat. Otevírá někdo jiný.

Poklad je to, co lakomci dovoluje existovat, ale lakomec chce něco jiného než existovat.

Naopak v lásce k někomu, kdo se nám nemůže rovnat, nechybí zase touha ovládat a vlastnit, a taková láska tíhne k velké spotřebě jedinců. Don Juan.

Bůh nechal Boha k sobě volat a neodpověděl.

Slovo je boží mlčení v duši. Právě tohle je Kristus v nás.

Bůh obžalovává sebe sama z Kristova utrpení /J19,11/

Odpustit zlo lidem můžeme jenom tak, že obžalujeme Boha. Obžalujeme-li Boha, odpouštíme, neboť Bůh je dobro… Hřích je urážkou Boha za dluhy, které nám nesplácí. Odpustíme-li Bohu, vytrhneme v sobě kořen hříchu. Podstatou každého hříchu je hněv na Boha.

Bůh je na světě přítomen pouze prostřednictvím existence těch, v nichž žije jeho láska.

Pouze Bůh stojí za to, abychom se o něj zajímali, a naprosto nic jiného.

Přijatá poslušnost přenese střed duše do věčnosti.

Bůh má se svými přáteli smluvený jazyk… společným smyslem všech těch slov je: miluji tě. /vše jsou různé odstíny tohoto/

Pouze svatost umožňuje vyvázat se z času.

Spása znamená souhlasit se smrtí.

Jsou myšlenky, které jsou pravdivé, jen když si je nemyslíme… ”jsem lhář”.

Každý, kdo se ve chvíli, kdy myslí na Boha, neodříká všeho bez výjimky, dává boží jméno některé ze svých model.

Máme-li se obrátit k Otci, nesmíme mít už nic.

Kdyby byl Tantalos zůstal bez hnutí uprostřed plodů a pramenité vody, Zeus by se byl nakonec nad ním smiloval a byl by mu dal jíst i pít.Trpělivostí unavit trpělivost boží. Tantalos je příliš hloupý, aby mu i za celou věčnost došlo, že jeho námaha je rozhodně zbytečná a že je pro něj lepší nehýbat se.

Lidstvo v celku je Tantalos.

Naopak ctnost spočívá v tom, že zlo, jímž trpíme, v sobě zadržíme a neposíláme ho dál.

Má-li to, co je vysoké, vážit stejně jako to, co je nízké, je třeba váhy o nestejných ramenech

Filosofie znamená učit se umírat (Platon, Faidon).

Říci Kristovi: já ti budu věrný, už znamenalo ho zapřít, neboť to znamenalo předpokládat zdroj věrnosti v sobě, a ne v milosti. 

Milost naplňuje, ale může vstoupit jen tam, kde je prázdno.

Možnost. Pojem, který nemá smysl, protože přenáší do času dimenze prostoru. Pojem, bez něhož se nicméně nedokážeme obejít. Je příčinou všech paralogismů týkajících se svobody. Vyznačuje rozdíl mezi budoucností a minulostí… Nevyšší stimul je: neudělám-li to já, nebude to. Umělecké dílo; zde je to evidentní. Dílo, které nevytvořím, nikdo jiný nevytvoří. Ale nemám volbu mezi několika uměleckými díly. Tak je tomu s kažkou velkou věcí.. A nenapíše-li někdo tu a tu báseň, nikdy ji nebudu číst. Stejně je tomu s dobrým skutkem. Jsem jenom prostředníkem, ale prostředníkem nepostradatelným.

A pokud se tomu vyhnu? Pak se vlivem tíže stanu částí hmoty světa.

 

Krista zabili v hněvu, protože byl jenom Bůh.

 

Zlo je nekonečné ve smyslu nevymezeného, hmoty, prostoru, času. Nad tímto druhem nekonečna vítězí jen opravdové nekonečno. Proto tedy Kříž jsou váhy, na nichž křehké a slabé tělo, které však bylo Bohem, pozvedlo tíhu celého světa. “Dejte mi opěrný bod a  já zvednu svět.” Tímto opěrným bodem je Kříž.. Nemůže to být nic jiného. Musí být v průsečíku světa a toho, co není světem. Kříž je tímto průsečíkem.

 

Zkušenostní ontologický důkaz…Nemohu vyšplhat vzduchem až do nebe. Jenom když zaměřím svou mysl na něco lepšího než já, toto lepší mě táhne vzhůru. Jsem-li skutečně tažen, to, co mě táhne, je skutečné. Tím, co táhne, je soustředění mysli na skutečnou dokonalost.

 

Síla je zlo. Vládne všude, ale nikdy svým dotekem nezneuctí Lásku.

 

Na každém člověku spočívá váha celého vesmíru. Protiváhu může vytvořit jen onen svět. Kříž jsou váhy.

Totalitarismus je náhražkou křesťanství.

Pro Boha nespočívalo stvoření v tom, že se rozšířil, ale že se stáhl. Přestal “rozkazovat všude, kde bylo v jeho moci.” /Thukididés/

 

Bůh čeká jako žebrák……žebrá o naši lásku.

Pokora v čekání nás připodobňuje Bohu.

Umění je čekání. Inspirace je čekání.

Bůh oddělil na tomto světě dobro a sílu a pro sebe si ponechal dobro.

 

Evangelium obsahuje pojetí lidského života, nikoliv určitou teologii. Rozsvítím-li venku ve tmě baterku, nebudu se přesvědčovat o její síle pohledem na žárovku, ale podívám se, kolik předmětů je osvětleno.

Hodnota určité formy náboženského anebo obecněji duchovního života se oceňuje podle světla, jež vrhá na věci tohoto světa.

Tělesné věci jsou měřítkem věcí duchovních.

Účinek kterékoli věci se projevuje mimo ni.

Pouze věci duchovní mají hodnotu, ale pouze tělesné mají ověřitelnou existenci. Hodnotu prvých lze tudíž ověřit jen podle světla vrhaného na ty druhé.

 

Jestliže milujeme bez příměsi nenávisti, bez závisti, nezištně, a přesto s touhou jednou sami tento zdroj najít jen proto, že je v něm dobro, a bez jakékoli jiné pohnutky – dojdeme k němu.