Vzpomeneme-li dnes na rok 1900, kdy vyšla proslulá kniha Ellen Keyové „Století dítěte“, neubráníme se hlubokému smutku. Co se stalo ze „století dítěte“? Jaká nesmírná utrpení přineslo právě dětem, s jakou brutalitou přešly přes tyto nevinné tvory války a hladomory, a jak hluboce je dítě ohroženo ještě dnes? Přes láskyplné zakládání dětských vesniček, dětských domovů, přes všemožnou péči o dítě se hlasitě, čím dál hlasitěji zvedá nářek nad osamělostí mládeže, jimž zaměstnaná matka nemůže už dát ono kdysi samozřejmé teplo hnízda, z kterého dřívější generace čerpaly po celý život fyzickou i duševní sílu. Z té strany padá na naši obdivovanou a oslnivou dobu hluboký stín. Mimořádná bída a opuštěnost mládeže především ukazuje totiž, že mateřství a mateřskost nejsou pro ženu už zdaleka samozřejmostí jako dřív. Z toho ovšem vyplývá i nesprávné chápaní mateřskosti.

 

Skutečně: nebezpečí tohoto nesprávného chápání je očividné. Jenom měšťák, který koncem týdne prchá na venkov, horuje o přírodě, rolník v dýchá. Jenom netvůrčí kritik má plná ústa umění – umělci samému je nejvlastnější řečí. Jenom doby, které nemají matky, volají po matce, také však jen doby hluboce nemateřské, mohou spatřovat v matce požadavek doby. Mateřská žena totiž, to je právě žena nepodléhající času, žena nad časem, za všech dob a u všech národů stejná... Být matkou nemůže být pro ženu nikdy speciálním úkolem té či oné doby, protože je to jejím nejvlastnějším úkolem vůbec.

 

Hrdinství matky je spojeno jednak s mlčenlivostí, jednak s všedností a průměrem... Nejen dítě se rodí z matky, i matka se rodí z dítěte. „Děti nás burcují, děti, které říkají: jak jsi tvrdá, zjihni!“

 

 

Gertrud von le Fort - Žena nad časem (1934)