Jednou jsem v kostele pozoroval tatínka s malým miminkem, asi to byla holčička. Tatínek ji nosil a ona spala. Po chvíli se probudila a začala koukat kolem sebe. Tatínek ji uchopil tak, že byla opřená zády o jeho hruď, jednou rukou ji podpíral, druhou přidržoval, a tak mohla sledovat vše před sebou. Rozhlížela se po celém kostele, ale najednou jí asi začalo být smutno. Zavolala dvakrát „mama“, a tatínek ji otočil směrem k mamince. Ta stála poblíž, na holčičku se usmívala a zamávala na ni. Holčička se uklidnila a začala se spokojeně rozhlížet kolem sebe. Po chvíli jí ale zřejmě došlo, že nevidí tatínka. Koukala na maminku, ale tatínek u ní nebyl. Tak začala volat „tata“. Tatínek zase ji otočil směrem k mamince a šel k ní blíž. Ale holčička naléhavěji volala: „ta-ta.. ta-ta!“ Maminka se na ni usmívala a ukazovala jí, že ji tatínek drží. Jenže holčička tatínka neviděla, on ji dál otáčel směrem do kostela. Kostel už ale holčičku vůbec nezajímal. Volala „tata, tata“ čím dál hlasitěji, až ji nakonec tatínek otočil směrem k sobě, aby ho holčička viděla. Hned jak ho spatřila, tak se rozesmála a byla spokojená.

 

Tak mě napadlo: Třeba je to tak i s námi. Bůh nám ukazuje celý svět. Dává nám poznat jeho krásné i zrůdné stránky. A když je nám nejhůř a začínáme brečet, otočí nás k Panně Marii. A ona se na nás usmívá a říká nám, ať věříme, ať vydržíme, ať se radujeme, protože nás přece drží ve své náruči Táta.

 

A už brzy ho spatříme tváří v tvář.