Četli jste modlitbu Otčenáš v originále? Pokud ano, třeba vás v ní překvapilo několik odlišností oproti české verzi. Mě zaráží překlad Mt 6,12, kde v originále máme καὶ ἄφες ἡμῖν τὰ ὀφειλήματα ἡμῶν, ὡς καὶ ἡμεῖς ἀφήκαμεν τοῖς ὀφειλέταις ἡμῶν (v latině: et dimitte nobis debita nostra, sicut et nos dimittimus debitoribus nostris) čili „odpusť nám naše dluhy, jakož i my odpouštíme dlužníkům našim“. V dávných dobách i v angličtině zněl tento řádek modlitby „and forgive us our debts“, ale byl změněn na „and forgive us our trespasses“. Proč? Kdo tuto změnu překladu inicioval? Proč neprosíme o odpuštění dluhů, ale jen o odpuštění vin?

Jistě, dluh a vina mají společné rysy. Dluh je ale mnohem širší pojem. Dlužit můžeme i někomu, vůči komu jsme se nijak neprovinili. A snad i existují lidé, kteří se nikdy vůči nikomu neprovinili, ale přesto mají vůči bližním a vůči Bohu velký dluh. Proč na to chceme zapomenout? Proč redukujeme dluh na vinu? Možná je to tak pohodlnější?

Dnes jsme slyšeli v evangeliu: „Tu ho pán zavolal a řekl mu: ‚Služebníku zlý, celý tvůj dluh jsem ti odpustil, když jsi mě prosil; neměl ses také ty smilovat nad svým spoluslužebníkem?“‘ Zpytujeme svědomí slovy: „Čím jsem se vůči bližním provinil?“ Přiléhavější by bylo: „Co dobrého bych ještě mohl pro své bližní vykonat? Dokážu se smilovat nad druhými? Jaký je můj dluh vůči nim a vůči Bohu?“

 

...

 

Chtěl jsem zde skončil celé zamyšlení a zůstat u duchovní stránky věci. Jenže celý tento problém je i povahy materiální. Nemáme lpět ani na majetku (dluhu) a pomíjivých věcech. Ježíš nám říká: „A jestli se s tebou někdo chce soudit a vzít ti košili, nech mu i plášť.“

A jaké to překvapení se událo tuto neděli? V kostele jsme slyšeli pastýřský list biskupů o důležitosti majetku. Nejen košile a plášť (to co člověk nutně k životu potřebuje), ale dokonce ani lesy a pole se odpouštět nebudou. Prý se bez nich neobejdeme. Máme na ně nárok.

Ježíš říká, že nemůžeme sloužit dvěma pánům, Bohu i majetku. A také říká: „Zůstanete-li v mém slovu, jste opravdu mými učedníky. Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými.“ (J 8, 32) Ale naši biskupové nám sdělili, že získáním miliard od státu „církev nezbohatne, jak si někteří myslí. Přibude nám starostí a budeme žít ještě skromněji než dnes, ale budeme svobodní.“ Fakt? Získáme majetek a budeme svobodní? Je tohle  křesťanství? No nevím, nevím.

Jasně, můžete namítnout: a co bys dělat ty? Těžko říct. Kdybych já mohl dostat miliardy, třeba bych je přijal a začal bych si nalhávat, že čím víc peněz mám, tím víc dobra můžu udělat. Nevím. Přesvědčoval bych asi sám sebe, že to dělám pro druhé. Rozdám 129 miliard a nechám si jen jednu. Nebudu sloužit penězům, ale lidem. Neberu ty peníze, protože jsem pohodlný. Celý život bych se tvářil, že jdu úzkou cestou. Zůstala mi jen jedna miliarda, to je nic. Tolik peněz jsem rozdal. A možná bych si ani nevšiml, že vlastně celý život jsem se zabýval jen penězi. Až bych nakonec dostal za úkol projít uchem jehly.

A slyšeli jste tu báchorku, jak prý v Jeruzalémě bývala brána, která se jmenovala Ucho jehly? Že prý byla tak malá, že lidé chtějící vstoupit museli sundat z velbloudů všechen svůj majetek, a až poté se do ní vešli? Že jste si oddychli, když jste ji slyšeli? Bohužel, ten příběh je lež. Žádná taková brána v Jeruzalémě nikdy nebyla. Fráze „chtít projít uchem jehly“ znamenala za dob Ježíšových „snažit se udělat něco nemožného.“

Ve skrytu duše jsem do posledních chvil doufal, že nějaký kardinál či biskup vystoupí jménem církve a řekne: „Hleďte, máme nárok na všechny tyhle miliardy. Ale my se jich vzdáme ve prospěch občanů této země. Odpouštíme dlužníkům našim!“ To by lidé zírali. Třeba by i začali přemýšlet, jak je možné, že svatá církev nepotřebuje majetek. Třeba by začali přemýšlet o duchovnu a o tom, co všechno se dá odpustit.