Kdysi žili v Sečuanu dva mniši, jeden chudý a druhý bohatý. Chudý mnich se vydal za bohatým a řekl mu: „Rozhodl jsem se vyrazit na pouť do posvátného kláštera Mahabodhi, co si o tom myslíš?“ Bohatý mnich odpověděl: „Vždyť je to několik tisíc mil! Jak se tam chceš dostat?“ Chudý mnich mu odpověděl: „Půjdu pěšky. Mám sice jen láhev s vodou a misku rýže, ale snad to bude stačit.“

Bohatý mnich se rozesmál: „Láhev s vodou a misku rýže? Zamlada jsem také býval takhle bláhový, chtěl jsem se vydávat na daleké cesty a žít v oblacích. Vždyť si přece musíš nejdřív našetřit peníze na cestu! Musíš si vše pečlivě naplánovat. Udělat rozpočet, abys věděl, na kolik tě ta cesta může vyjít. Pronajmout si kočár nebo aspoň koně. Pěšky se tam třeba nikdy nedostaneš! Ale snílek jsi teda pořádný,“ smál se ještě bohatý mnich. Sám už mnoho let šetřil peníze na posvátnou pouť, ale vyrazit na cestu se neodvážil.

Uplynul rok. Bohatý mnich stále střádal peníze. Chudý mnich přicházel blátivou cestou, byl unavený, ale usmíval se. Právě se vrátil z kláštera Mahabodhi.