Před týdnem jsem jel šalinou z centra. Znenadání ke mně přistoupil cizí pán s kufříkem a s vytřeštěnýma očima. Přiblížil se ke mně na velmi malou vzdálenost a pošeptal mi: „Pochválen buď Ježíš Kristus,“ a začal na mě upřeně hledět. Já jsem zatím přemítal, jestli teď náhodou z kufříku nevytáhne kuchyňský nůž a nezačne máchat kolem sebe a křičet, že konec světa se blíží. Pár vteřin jsme tak na sebe mlčky zírali, až nakonec vystoupil.
Asi se stalo i vám, že jste procházeli městem a najednou na vás někdo vybafl, že vás Ježíš miluje. Nevím, jak to na to reagujete vy. Já většinou procedím mezi zuby „jo, já vím“ a jdu dál. A přemýšlím, jestli takhle opravdu hlásají evangelium, nebo spíš dělají Bohu ostudu. No, každý asi hlásá světu radost po svém a já nebudu tyhle lidi nijak odsuzovat. Sám si nejsem jist, jak oslovit vyprahlé existence kolem sebe, aby viděli krásu duchovního světa.
Vzpomenu si vždycky v téhle situaci na slova jednoho britského herce a vzdělance, který říkal, že před pár stoletími to měli lidé mnohem jednodušší, když přemýšleli o víře v Boha. Bůh měl tehdy na své straně velké filosofy, vědce, spisovatele a hudební skladatele – snad všechny velké osobnosti. Stačilo slyšet mši od Mozarta a bylo vám jasné, že něco tak úžasného mohlo vzniknout jen díky Božímu působení. Ale koho má Bůh na své straně dnes – pár pochybných individuí, co na vás pokřikují, když spěcháte z práce domů.
V naší zemi a v celé Evropě se nám nedaří oslovovat nejen nevěřící, ale dokonce ani věřící.
Co s tím? Albert Schweizer říkal: „Osobní příklad není jedním z hlavních způsobů, jak ovlivnit ostatní. Je to jediný způsob.“ Kdybychom my sami byli velkými osobnostmi, jistě by se nám dařilo přitáhnout k Bohu lidi kolem sebe. Neměli bychom nadávat na zlou televizi, zkaženou morálku, zhýralou mládež, ale hlavně na sebe, to my sami můžeme za to, jak tenhle svět vypadá.
Nemusíme být všichni géniové, stačí mít dobrou rodinu. Šťastná rodina je dnes něčím tak nezvyklým a výjimečným, že zaujme všechny okolo. A nemusíme být laureáti Nobelovy ceny, stačí vážit si svých přátel a pomáhat s láskou lidem kolem sebe – těm, kteří o mou pomoc stojí. To je nejlepší reklama na Boha.
Nebo můžete navrhnout něco lepšího.
Komentáře
„Osobní příklad není jedním z hlavních způsobů, jak ovlivnit ostatní. Je to jediný způsob.“ Kdybychom my sami byli velkými osobnostmi, jistě by se nám dařilo přitáhnout k Bohu lidi kolem sebe."
"Šťastná rodina je dnes něčím tak nezvyklým a výjimečným, že zaujme všechny okolo. A nemusíme být laureáti Nobelovy ceny, stačí vážit si svých přátel a pomáhat s láskou lidem kolem sebe – těm, kteří o mou pomoc stojí. To je nejlepší reklama na Boha."
Díky za to;-)
Ester-Michael - Dovolím si nesouhlasit, neboť znám osobně člověka, který následuje Krista i přes to, že měl s křesťany špatnou zkušenost. Kdyby jeho duchovní vývoj závisel na osobním příkladě křesťanů v jeho okolí, tak by se křesťanem nikdy nestal.
určitě to je možný....protože Kristus je Ten, kdo dává víru....ne my, my sme jen "tužky v Jeho rukou", jak říkala Matka Tereza.
Přesto si myslím, že je osobní příklad velmi důležitý (nakonec - to se netýká "jen" víry, ale čehokoli.... Ne slova rodičů, ale to, jak se chovají, to děti táhne....dobrým nebo míň dobrým směrem.... Ani ne tak slova druhých, ale především jejich chování mě inspiruje....).
Naší vinou ale je, když druzí mají kvůli nám ke Kristu cestu ztíženou, někdy bohužel až zavřenou....právě naším špatným příkladem a hádkami o blbosti atd. To je vážně škoda.... Bůh si s tím jistě umí poradit, ale proč spíš nekopat za Něj než proti Němu?
Souhlas.
Líbí se mi výrok "Ty jsi jediné evangelium, které kdy lidé budou číst".
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.