Zrovna jsem dočetl knihu „Co je bez chvění, není pevné“ od pana Halíka a dospěl jsem k názoru, že knize by lépe slušel upřímnější název: „Jsem pašák“ :-)

To, co ze dvou třetin vypadá jen jako hrdinská povídačka psaná pro fanynky zeno-buddhisticko-katolického kněze, psychologa, kandidáta na prezidenta a polárníka Tomáše Halíka, obsahuje také poučné myšlenky, a ty bych zde rád uvedl – když už jsem je z hlubin této knihy vykutal.

Mimochodem, pana Halíka si velmi vážím, jsem rád, že máme v Česku opravdové intelektuály, a jsem přesvědčen, že jen málo lidí u nás se mu na poli filosofie a teologie může rovnat. Jen bych mu doporučil víc poslouchat rady jeho kamarádky Scarlett: „Tvé ustavičné zabývání se sebou samým tě přivede do pekla!“

Ty zajímavé myšlenky:

Oko, jímž se díváš na Boha, a oko, jímž se Bůh dívá na tebe, je totéž oko. (Eckhart)

Bůh nezve tu bohatou, nedělně nastrojenou, spravedlivou a zbožnou stránku naší bytosti... zve v nás to, co je slepé, chromé, plačící, chudé a lačné.

Nemohu uvěřit, dokud se nebudu dotýkat ran...

Víra je pozemská skutečnost, patří ke stavu poutníků.. Není konečným vítězstvím, nýbrž stálým zápasem s pochybností.

Kristus v dialogu kultur a spiritualit – to zdaleka není zběsilá novinka doby postmoderny a globalizace, nýbrž odkaz celé katolické tradice křesťanství.

Jedním z hlavních důvodů, proč mnoho lidí nedokáže říci poctivé a svobodné „ano“ Kristu, je antisvědectví křesťanů. 

Uvěřit znamená vystoupit z šablon myšlení již myšleného, z „pavučin rozumu“ a odvážně a kreativně se otevřít tomu, co překračuje všechno popsatelné.

Ti jezuité v Asii jsou přesvědčeni, že pokud křesťanství mohlo velkoryse přijmout helénskou duchovní kulturu s jejím systémem symbolů, není důvodu, aby se uzavíralo před podobným plodným setkáním s asijskou kulturou a jejími styly myšlení a života.

Kristus by už neměl být považován za 'majetek' křesťanské obce. (Stanley Samarth)

Pravda se již nechápe jako soubor výroků, prověřených pravidly klasické logiky, nýbrž jako symfonie hlasů, přicházejících ze stále širšího horizontu.. Hledat pravdu znamená pečovat o to, aby žádný hlas nebyl vyloučen.

Koncil jasně hovoří o působení Ducha svatého, o Boží milosti a jejích autentických darech i v nekřesťanských náboženstvích... ti, kteří se ujímali trpících, s překvapením slyší od Krista, že právě tím jej vyznali – na rozdíl od těch, kteří mu říkají „Pane, Pane“...

Nejenergičtější krok Svatého stolce však byl – ještě před koncilem, 5.2.1953 – exkomunikace amerického jezuity Feenaye za to, že hájil doslovný význam zásady „extra Ecclesiam nulla salus“, že totiž všichni, kdo nejsou katolíci, nemají naději na spásu. Předcházelo mu jasné stanovisko Posvátného oficia z 8.8.1949, které zcela odmítlo toto úzké a exkluzivní chápání spásy.

Křesťan je ten, kdo se snaží realizovat na cestě víry Kristovu svobodu, být jako Kristus.

Lidé nadšeným a rozhodným souhlasem s konzervativními mravními zásadami, eventuelně hlasitým odsuzováním jejich porušování či zpochybňování, nabývají dojmu, že jsou „touto vírou samou ospravedlněni“.. lidé takto pevných zásad mívají o sobě tak vysoké míněním že dokážou realitu svých slabostí jedinečně potlačit ve svém vlastním vědomí a svědomí... Ježíšova kritika farizejů a učitelů zákona míří přesně tímto směrem.

Snaha získat alibi pro vlastní nemravnost zjištěním, že takoví jsou všichni – včetně těch nejuctívanějších –, je tím, co živí voyeurské slídění bulvárního tisku po zranitelných místech známých osobností.

Protože věříme v anděly a ďábly, nepotřebujeme činit anděly a ďábly z lidí.

Písmo neobsahuje žádný jednoduchý, bezrozporný systém náboženské nauky. Rozpory v ní nás nutí k hledání hlubších rovin smyslu. (Origenés)

Život věčný je život v plnosti, který se podle evangelií otvírá uprostřed tohoto života v okamžiku proměny.

Jsem rád, že tradice uznává „zákon graduality“: když člověk kráčí k vysokým ideálům, kráčí po stupních. Nemůžeme vyžadovat, aby bral strmé schodiště útokem a přeskakoval schody, které jsou pro něho momentálně příliš vysoké. Často si vzpomínám na jeden velmi dojemný text, který napsal malý chlapec, když byl katechetou vyzván, aby zformuloval „dopis Pánu Bohu“. Byl to velmi stručný dopis: „Pane Bože, dělám, co můžu. Franta.“

Duchovní člověk je dráždící a provokující výzvou vůči průměrné životní existenci.. najednou se člověk setkává s někým, kdo se všeho vzdal a zdá se vnitřně svobodný a šťastný.

Mnozí zbožní katolíci dovedou rádi hovořit negativně o kněžích.. často u těch, kteří se po nějakou dobu svého života sami zabývali myšlenkou na kněžství... Lidé někdy nenávidí kněze proto, že není takový, jakým by si ho přáli mít. Snad někde v skrytu duše si přáli se setkat se světcem – a potkali jen člověka.

Nesmíme si svobody vážit méně, než to činí Bůh. Byl by to akt nedůvěry a nevděčnosti vůči němu. Teprve na cestě svobody – a někdy skrze svá vlastní selhání a pády – poznáme, že je to stezka úzká a strmá, na rozdíl od širokých silnic slepé poslušnosti či bláhové svévole.

Když čteme osmero blahoslavenství.. možná nám Ježíš říká, jaký je Bůh – to on je chudý, plačící, tichý a pronásledovaný, není to všemocný vladař, kterého si lidé vysnili jako produkt svých vlastních mocenských aspirací.. Bůh není mocný u mocných, bohatý u bohatých, sytý u sytých. Je na dně těch, kteří „jsou na dně“. Proto jsou blahoslavení.