Za mých mladých let kdekdo zpíval.. Ve většině řemeslných dílen se zpívalo. Dnes se kdekdo ušklíbá. Tenkrát se nevydělávalo skoro nic. Mzdy byly tak nízké, že o tom nemáme ponětí. A přece všichni kvetli. I v těch nejskromnějších domácnostech byla jakási spokojenost, o níž už ani nevíme. Nikdo v podstatě nepočítal – a nemusel počítat. Mohl vychovávat děti – a vychovával je. Nebylo tu to hrozné ekonomické škrcení, které nám dnes rok od roku utahuje šroub. Nevydělávalo se nic a neutrácelo se nic – a všichni byli živi.

Nikdo mi nebude věřit, ale znal jsem ještě dělníky, kteří toužili pracovat. Mysleli jen na práci. Znali jsme dělníky, kteří od samého rána mysleli na práci. Vstávali ráno, a hezky brzy, a zpívali při pomyšlení, že půjdou pracovat. Pracovat, to byla jejich radost a hluboký kořen jejich bytosti. A důvod jejich bytí. Práce znamenala až neuvěřitelnou čest, možná jedinou, která obstojí.

Zažili jsme, že práce byla věc cti přesně jako ve středověku... Znali jsme tu pečlivost až do dokonalosti, ať šlo o celek či nejmenší detail. Znali jsme tu zbožnost dobře udělaného díla, dovedenou, rozvinutou až do krajnosti. Celé dětství jsem se díval, jak se vyplétají židle v témž duchu, s týmž srdcem a touž rukou, kterou týž lid tesal katedrály.

Dělníci tenkrát nesloužili; pracovali... Každý kousek židle, který není vidět, byl udělán stejně dokonale jako to, co je na očích. A to je princip katedrál.

Se smíchem tenkrát říkali, že práce je modlitba, aby pozlobili faráře, a sami netušili, jak měli pravdu.

 

autor: Charles Péguy (r. 1913)