seminární práce na PdF MU z roku 2002

 

Nikolaj Berďajev: Existencialismus - Personalismus - Křesťanství


Osnova

I.    Úvod           
II.    Existencialismus a personalismus
III.    Dílo N.A. Berďajeva
IV.    Snaha o politologické závěry
V.    Použitá literatura


Motto:
Úzkost duchaprázdnosti se pozná právě na bezduché spokojenosti.  
(S. Kierkegaard)
Člověk může být otrokem, aniž by mu byla nasazena pouta.
(E. Fromm)




I.    Úvod

Chloubou naší doby jsou vědecké znalosti, technické vynálezy a nepředstavitelně rychle se rozvíjející oblast výzkumu. Všechna odvětví toho, čemu zjednodušeně říkáme pokrok mají za úkol povznést člověka, zlepšit podmínky pro jeho rozvíjení a tím mu umožnit lepší život. To bylo zájmem vědy odnepaměti. Proto je také občas dobré podívat se, jak se tento hlavní cíl vědy uskutečňuje. Situace je totiž velmi zvláštní – jakoby jednoduchá a primitivní. Na jedné straně věda (v to počítáme i vědy společenské) lidstvu zajistila relativní spokojenost, a tak se dá říct, že vyspělé státy nemají nedostatku. Vyspělé státy tedy ne, ale co lidé ve státech zaostalých? Tady už se člověk ani neodvažuje pomyslet, jak v oblasti ekonomické, politické a vědecké (pokud nějaká vůbec existuje) zajistit byť jen minimální zlepšení.

Jak je svět plný lidí, kteří nemají příležitost žít vůbec, stejně tak je plný i těch, kteří nevědí, pro co žít. Z tohoto hlediska zkoumá život člověka personalismus – člověk je osobnost, jedinec, který musí mít právo žít svobodně; ale kritérium dobrého života nemusí spočívat majetkovém zázemí. Intenzivněji to vnímá existencialismus, ze kterého personalismus vychází – člověk si musí být vědomý své existence – jsou to iracionální “ideologie”; mohou tedy nějak odpovědět na současné problémy? V politologii je mnoho otázek. Jedna z největších je otázka sociální spravedlnosti. Má být majetek přerozdělen od bohatých chudým? Změní náš názor na tento problém pohled na miliony lidí trpících hladem, nemocemi a bídou? A jsou na tom opravdu hůře ti, kteří trpí nedostatkem a strádají? Která vlastnost člověka je cenná natolik, že bez ní již není člověkem? Co je vlastně cílem lidského života a co je jeho podstatou? Pokud to lze poznat, lze změnit charakter společnosti k tomuto cíli? Jaký je vlastně účel společnosti? Do jaké míry je společnost v krizi? Je důležitější kultura nebo civilizace? Jaký je vztah člověka ke společnosti? Je možné, aby západní civilizace přežila? Je možné, aby přežil Člověk?
Otázek je mnoho. Odpovědí též. Řešení žádné.
Nebo ano?
II.    Existencialismus a personalismus

O kritiku existencialismu se pokusil v padesátých letech dvacátého století francouzský marxista Roger Garaudy. Jeho práce se může zdát úctyhodná hlavně z důvodu, že v ní nechal své filosofické odpůrce reagovat na své názory. Jejich dopisy jsou ale nejlepší částí Garaudyho díla, a tak se význam jeho díla Perspektivy člověka omezuje jen na to, že se snažil zahájit diskusi. Garaudyho vlastní myšlenky o existencialismu jsou velmi plytké a celkově vyznívají jako zjednodušené shrnutí nebo – což je pro všechny kritiky existencialismu společné – snaha o racionalizaci iracionálního. Přesto bylo Garaudyho dílo vcelku přehledné, proto vycházím jak z Nikolaje Berďajeva, tak i z něj.

Jedním z největších přínosů existenciálního myšlení je právě to, že si klade otázky. Odpovědi na ně musejí vyplývat z pohledu jednotlivého člověka, který je ústředním motivem celé této filosofie. Za její zdroje lze podle mého názoru označit všechny ty, jejichž zájem spočíval především na lidském individuu – na subjektu. V úvodu své knihy O otroctví a svobodě  Nikolaj Berďajev základy svého myšlení – ty jsou podle mě i základem existencialismu a z něj vycházejícího personalismu – a podobně mluví i první a nejgeniálnější existencialista Søren Kierkegaard. Tyto základy spočívají na několika “pilířích” (má vlastní interpretace). První ontologicko-noetický vycházející z Berkleyho (částečně i Kanta) by mohl znít: neexistuje nic než subjekt. Hezky to též vyjádřil J. Hyppolite ve svém díle Logique et Existence (s. 70): “Absolutno je subjekt a ne substance.”  Z toho vyplývá druhý – etický – pilíř, který pokládá subjekt (jakéhokoli člověka) za základ všeho uvažování hodnot, od něj se vše odvíjí. Třetí je teleologický pilíř – vše musí k něčemu směřovat. Zde se existencialismus dělí na teologický (směřující k Bohu nebo vyššímu principu) a ateistický (odmítající vyšší existenci a soustředící se na člověka).

Zde se také objevuje důležitý problém – která z těchto variant je správná. Emmanuel Mounier prohlásil: “Existencialismus je prostě způsob, jak mluvit o křesťanství.”  Osobně bych se chtěl postavit za jeho slova a odmítnout ateistický existencialismus. Bohužel v dnešní době se již považuje za neslušné argumentovat čímkoli, co souvisí s duší, proto musím jít na věc z trochu jiné stránky. A tak, velmi jednoduše řečeno, ateistický existencialismus je nesmyslný proto, že bere člověku nárok na smysl života, bere mu smysl dobra a soustředí se jen na zoufalství ve světě. Existence nemá smysl pokud nemá kam směřovat. Atheismus se točí v kruhu. Podle mého názoru logicky jasně o podstatě světa mluví Ludwig Wittgenstein: “Smysl světa musí spočívat mimo něj. Ve světě je všechno tak, jak je, a vše se děje tak, jak se děje; v něm žádná hodnota není – a kdyby byla, pak by neměla žádnou hodnotu. Je-li nějaká hodnota, která má hodnotu, pak se musí nacházet vně všeho dění a faktického bytí. Neboť všechno dění a faktické bytí je nahodilé. Co je činí nenáhodným, se nemůže nacházet ve světě; neboť jinak by to bylo náhodné. Musí se to nacházet vně světa.”

Problém je v tom, že existencialismus nelze plně vysvětlit, obhájit ani pochopit – musí se prostě žít. Roger Garaudy říká: “Personalismus je hnutí nikoli filosofický systém.”  Další problém je, že k němu lze velmi těžko přidávat něco nového. A pokud to vůbec lze, pak se pohybujeme jen na rovině duchovní, a to na takové úrovni, kterou nelze slovy vyjádřit. Přesto se o to několik autorů pokoušelo.


III.    Dílo N. A. Berďajeva

Proto, aby měl život člověka nějaký smysl, je nutná svoboda, ta mu dává hodnotu. Svoboda je proto ústředním tématem existencialismu a personalismu. Často se zapomíná, že svoboda je jediná vlastnost, která odlišuje člověka od zvířete. Nebo dá se říci, že je to vůbec vlastnost? Lze vůbec nějak definovat svobodu? Svoboda patří k věcem, nebo spíše k abstraktním entitám, které nemají původ v reálném světě. Reálným světem nazýváme to, co se nachází kolem nás – čili přírodu. Z ní ovšem v žádném případě nemůžeme svobodu odvodit. V ní se vše děje podle určitých pravidel. Ta pravidla – přírodní zákony – nemusíme vždy znát, přesto se podle nich vše v našem světě řídí. To je ale záležitostí přírodních věd. Záležitostí filosofie je odhalovat principy, které nemají svůj původ (nebo je není možno odvodit) z tohoto světa. Jeden ze základních problémů svobody je její definice – neboť pokud přiznáme, že nemá svůj původ v tomto světě (což je nutné) – je jasné, že nemáme žádné termíny, kterými ji definovat. Všechny naše termíny a pojmy se totiž v základě odvozují od našeho smyslového světa. A to hlavně v tomto smyslu: každá definice svobody (jako každá definice vůbec) vyžaduje nutnost, což v principu odporuje, tomu, co pokládáme za svobodu. Definice vyžaduje nutnost – svoboda vyžaduje volbu, volnost.
Ruský filosof Nikolaj Alexandrovič Berďajev (1874-1948) věnoval tomuto tématu velkou část svého díla, zde se budu zabývat jeho prací, která se otázek svobody týká nejkomplexněji O otroctví a svobodě člověka (1939) a částečně i prací Smysl dějin (1923). On sám hrál velmi významnou roli ve Francii, která se snad i díky jeho vlivu stala kolébkou existencialismu (stejně tak chvíli před tím pobýval v Německu). Jeho myšlení zachycené a zapsané podle jeho přednášek ovlivňuje a inspiruje mnoho myslitelů po něm až do dnešní doby. Nicméně není přístupný pro mnoho lidí, neboť jeho úvahy jsou křesťansky založené – to už se asi 200 let nenosí. On ale není jen filosofem poplatným nějaké dogmatice, ale rozvíjí své teorie na základě vlastní zkušenosti a vlastního prožitku pravdy. Až překvapivě bývá označován za nonkonformního myslitele, což skutečně je. Sám uvádí, že zásadní vliv na jeho myšlení (jako na existencialismus vůbec) měl Fjodor Michailovič Dostojevskij – to je i na jeho díle velmi citelně znát. Ústředním tématem jeho filosofie jsou svoboda, osobnost (odtud personalismus), sociální spravedlnost, duch, dějiny, kultura.

Největší úsilí Nikolaj Berďajev namířil na to, aby člověka zbavil všeho otroctví. Proto sepsal dílo O otroctví a svobodě člověka, ve kterém se snaží všechny možné druhy otroctví co nejpečlivěji popsat, a tak umožnit člověku, aby se jich dokázal vystříhat. Snažil se o to, aby člověk žil s vědomím důležitosti svého života, aby si člověk stále uvědomoval svou minulost a svůj cíl, který není z tohoto světa. To, že se mu to nepodařilo, nijak jeho práci ani důležitost nesnižuje.

Prvním krokem k osvobození se od otroctví v tomto světě je uvědomění si své osobnosti. Termín osobnost má u něj trochu jiný význam, než na jaký jsme zvyklí. Myslím, že nejlépe to ukáží jeho vlastní slova: “Osobnost nemůže být součástí jakéhokoli hierarchického celku [odtud pojmenovává své učení jako antihierarchický personalismus], je mikrokosmem v potenciálním stavu… má absolutní primát nad společností…nepodléhá žádné vnější determinaci…tvoří sebe sama…je originální a absolutně nezávislá…je spíše výjimkou než pravidlem…Vztah mezi osobností a Bohem není kauzálním vztahem, nespadá do říše determinace, nýbrž patří k říši svobody. Bůh není pro osobnost objektem, nýbrž subjektem, k němuž se váží existenciální vztahy. Osobnost je absolutním existenciálním středem…Existence osobnosti předpokládá svobodu… Vítězství duchovna neznamená podřízení člověka universu, nýbrž nalezení universa v osobnosti.”  
“Osobnost není fenoménem mezi fenomény. Je cílem o sobě, nikoli prostředkem, existuje skrze sebe sama…pochází od Boha…je průsečíkem dvou světů.”  Podobně mluví i Wittgenstein: “Subjekt nepatří ke světu, nýbrž je hranicí světa.”  Nevím, jestli Berďajev Wittgensteina znal, ale v je možné, že tuto větu od něj (třeba nevědomky) převzal. Ostatně podobné definice lze nalézt i u Kierkegaarda. Wittgenstein se, pokud vím, existencialismem vůbec nezabýval, přesto jeho výroky metafyziku existencialismu podporují. Paradoxnost těchto definicí z obvyklého pohledu si Berďajev sám uvědomuje: “Osobnost je pro racionální myšlení paradoxem, paradoxně spojuje osobní a nadosobní, konečné a nekonečné, trvající a měnící se, svobodu a osud.”  A co je otroctví? “Otroctví je pasivita”  Výchova, nenávist, láska, zvyky, společenské mínění, média, peníze a strach člověka zbavují jeho svobody. “Souhlas s otroctvím tiší bolest.”  Proč tedy volit svobodu? “Člověk musí být svobodný, nesmí být otrokem, neboť musí být člověkem. Taková je Boží vůle. Člověk si libuje v otroctví a dožaduje se práva na otroctví v nejrůznějších formách…[!] Svoboda nemusí znamenat deklaraci práv člověka, ale spíše deklaraci jeho povinností, jeho povinností být osobností…Osobnost je bytostí milující a bytostí nenávidějící…Není osobností bez vášně, stejně jako bez vášně není génia. Láska je cestou realizace osobnosti.”   
 
Další část své knihy věnuje popisu situací a stavů otroctví, ve kterých se člověk nejčastěji ocitá. Člověk podle něj může propadnout otroctví bytí, kdy se vědomě podřizuje řádu světa – čili tzv. otroctví ontologie – determinace. Člověk se často stává i otrokem “boha” – tj. otrokem vlastní (falešné) představy o Bohu. Člověk ze zvyku přenáší vztahy pána a raba na boha a sebe, ale Bůh nemá vůli k moci, je osvoboditelem. Dále upadáme do otroctví přírody, a i když se od přírody osvobozujeme technikou, stáváme se pak otroky techniky. Nejvýznamnější je podle Berďajeva otroctví společnosti a civilizaci. Z jedné strany závislost a z druhé mechanizace lidské činnosti vedou k největšímu odlidštění člověka. Člověk ale stojí výše než společnost a je protikladem davu. A je také možné stát se otrokem sebe sama, snaha o zásadní individualismus, sebe-potvrzení často přeroste až silný egocentrismus, od kterého je jen malý krok k fanatismu. Člověk si s radostí vytváří různé modly, a pak jim otročí.


IV.    Snaha o politologické závěry

Mnoho postmoderních filosofů a spisovatelů dokáží výborně načrtnout všechny problémy dnešního člověka, nalézt ale jejich řešení už tak jednoduché není. Je až do očí bijící, jak málo se ve filosofii i politologii mluví o smyslu života a o člověku. Jako bychom měli na práci zrovna něco důležitějšího. Typické pro naši dobu je jak řešení extrémně nesmyslně partikulárních problémů, tak i odmítání společných hodnot a principů. To jest pýcha postmoderny, která se s dobrým úmyslem plurality uchyluje ze strachu až k relativizaci hodnot. Volání po revoluci je příliš ohrané. Ke změně k lepšímu je ale nutné změnit nejen společnost – to by bylo samo o sobě nemožné bez změny člověka; je ale nezbytné učinit této změně ve společnosti prostor, nyní ten prostor neexistuje, člověk je zotročován společenskými cíli, které s dobrem nemají nic společné. Řešení je přitom vcelku jednoduché a vyplývá z následujících personalistických zásad. Jde o to, že nikdo nemá zájem ani odvahu rozpracovat a do praxe uvést to, co je známo již od pradávna a co může dnešního člověka zachránit.

Ve třetí části knihy O otroctví a svobodě člověka je věnovaná pozornost možným pokušením, která vplývají ze charakteru společnosti. Některé názory mají velký praktický význam. Musíme si uvědomit několik podstatných věcí, abychom vnímali realističtěji povahu naší společnosti. “Politika je vždy založena na lži”  – proto je nutné omezení politiky na minimum. “Smrt jednoho člověka, posledního z lidí je důležitější a větší tragédií než smrt států a říší…Suverenita je sugesce…Právo moci nenáleží nikomu…Má-li moc státu a národa větší hodnotu než člověk, pak je válka vlastně už vyhlášena.”  Opravdu se bojím, že dnešní civilizace už nemají žádný společný étos. Snad jen majetek. “Problematika buržoazie je problematikou vztahu “mít” a “být”. Buržoa není určen tím, co jest, nýbrž tím, co má.”  Tato bezvýchodná situace se dá vyřešit jen uskutečněním personalistické revoluce, která znamená změnu principů společnosti. Je také nutné si uvědomit, že ideje absolutní spravedlnosti a idea jednoty jsou falešné a neuskutečnitelné. Základy společenského života jsou určeny problematikou svobody – problematikou  chleba. “Pro všechny musí být zabezpečen chléb, nesmí existovat proletariát, práce nesmí být vykořisťována…Socialismus však není utopie, socialismus je krutá realita.” Aby člověk mohl žít – aby  byl svobodný, je nutné pro něj zabezpečit prostředky pro přežití. Také je nutná decentralizace a federalismus. Nikdo nesmí být v žádné ohledu zotročován. Socialismus je tedy nutný pro zabezpečení lidské důstojnosti, Berďajev to nazývá personalistickým socialismem. Tato idea se již částečně v dnešní společnosti uskutečňuje. Tak došlo ke sloučení ideologií komunismu (socialismu) a liberalismu (kapitalismu). Ovšem je zřejmé, že k přijatelnému stavu má dnešní společnost stále velmi daleko. Zbývá stále mnoho oblastí, ve kterých je člověk zotročován, jak společností, tak i sám sebou (Berďajev také upozorňuje na otroctví a pokušení erotické a estetické, které stále více stávají aktuálními – člověk už nemá vyšší cíle). Nejdůležitější je ale cesta k duchovnu a vítězství nad strachem, které je možné jen skrze víru. Tak je možné se osvobodit.

“Aby člověk dosáhl naprosté sebejistoty a neztratil cíl a zdroj své tvorby, musí si být jist nejen sebou, ale i Bohem. Musí si být jist obrazem Božím v sobě samém. Jestliže v sobě obraz vyšší Božské podstaty nenosí, ztrácí jakoukoli podobu, začíná být řízen nízkými pochody, nízkými pudy, rozpadá se na částečky své vlastní přirozenosti, začíná být řízen umělou přírodou, kterou sám povolal k životu, podřizuje se mechanismu stroje, a právě tím je odosobněn, zbaven sil a zničen. Aby si lidská individualita, lidská osobnost byla jista sama sebou, musí si uvědomit své spojení s něčím vyšším, než je ona sama…Jestliže člověk neuznává nic kromě sebe sama, přestává si být sebe sama vědom, protože aby si byl sebe sama vědom, musí uznat také něco mimo sebe.”  

Knihy Nikolaje Berďajeva stejně jako všech autorů snažících se o rozvoj lidské osobnosti by mohly být základem pro budoucí chápání člověka a společnosti. Jistě mají stále co říct.


V.    Použitá literatura

Berďajev, N.A.: O otroctví a svobodě člověka. OIKOYMENH, Praha 1997
Berďajev, N.A.:Smysl dějin. OIKOYMENH, Praha 1995
Garaudy, R.: Perspektivy člověka. Nakladatelství politické literatury, Praha 1964
Wittgenstein, L.: Tractatus logico-philosophicus. OIKOYMEHN, Praha 1993
Kierkegaard, S.: Nemoc k smrti. Svoboda-Libertas, Praha 1993
Kierkegaard, S.: Filosofické drobky aneb drobátko filosofie. Votobia, Olomouc 1997
Fromm, E.: Umění být. Naše vojsko, Praha 1994