Jeden venkovan měl starou oslici. Ta v nestřeženém okamžiku spadla na statku do staré studny. Venkovan zaslechl řehtání zvířete a běžel se ke studni podívat. Bylo mu líto, v jaké situaci se jeho věrný služebník ocitl, ale když si promyslel všechny možnosti, došel k závěru, že oslici není možné zachránit a bude lepší ji ve studni nechat.
 
Muž svolal sousedy, vyprávěl jim, co se stalo. Aby ukončil utrpení zvířete, požádal je, aby mu pomohli zvíře pohřbít. Oslice se nejprve zmocnila hysterie. Ale jak jí venkované postupně házeli půdu na hřbet, dostala nápad. Usmyslila si, že každou lopatu, která na ni dopadne, setřese a vystoupí na ni. Otřes se a jdi výš. Otřes se a jdi výš. Otřes se a jdi výš, opakovala si pro sebe. Oslice si přestala všímat bolestivých úderů půdy a kamení, dopadajících na její hřbet, přestala sama sebe litovat a zaobírat se situací, která jí působila soužení. Přemohla paniku, vždy se otřásla a udělala krok vzhůru. Vrstva půdy pod kopyty se neustále zvyšovala.
 
Překvapení muži pochopili její strategii, což je povzbudilo v práci. Pomalu dospěli do okamžiku, kdy unavená a utrápená oslice ze studny vyskočila. Půda určená k zániku se změnila v prostředek záchrany, a to díky způsobu, jakým se k protivenství postavila.
 
 
 José Carlos Bermejo – Další příběhy pro uzdravení duše
 
převzato ze stránek Vezmi a čti