Když jsem si tak zjišťoval, čím vším musí projít dospělý člověk, který se chce nechat pokřtít, tak mě napadlo, že ten proces je tak náročný, že se všemi, kdo ho absolvují, by zrovna mohl začít proces blahořečení ;-)

Pokud dospělý ateista zaslechne Boží volání a napadne ho se obrátit k Bohu a žít svůj život pro druhé a chce se i nechat pokřtít a stát se součásti křesťanského společenství, tak mu to katolická církev zvládne rychle rozmluvit – formou přípravy na křest.

Chabé výtky stylu „vždyť Jan Křtitel také žádnou roční přípravu nepořádal“ jsou šmahem odmítnuty jako kacířské. „Nejdřív se dej k nám a pak tě pokřtíme a ne naopak.“ Zřejmě jsme přednější my než on/ona. Pokud se chce někdo nechat pokřtít, ale nechce chodit dva roky na přípravu, tak má jednoduše smůlu. Jako by Ježíš řekl: „Jděte do celého světa, zakládejte katechumenáty, tam rok až dva vtloukejte nauku církve do hlav lidem, a křtěte je až pak, ale když to pro ně bude moc, tak se na ně vykašlete.“ A ne „Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal.“ (Mt 28:19)

Když člověk připravující se na křest zemře nepokřtěn, tak řeknou, že je to jako by pokřtěn byl, protože se chtěl nechat pokřtít. Ale pokřtít ho bez přípravy nemůžou, to už by asi bylo moc divoký, nežijeme přece ve starověku.

Křest je z řeckého "ponořit" a ne z řeckého "rok se osmělovat na břehu". Ponořit do vody, proměnit člověka, zbavit ho vin a pak ho přijmout do církve svaté. Je to svátost a ne večerní škola! Ale církev chce, aby člověk chodil rok až dva do kostela (bez možnosti přijímat svátosti samozřejmě, svátosti jsou jen naše a žádný věřící hříšný pes na ně nesmí šáhnout). Musí si sehnat jakéhosi "ručitele", který ho provází cestou k křtu. Pokud nikoho věřícího nezná, tak má asi smůlu (nebo mu bude přidělen ex offo? Nevím.) Měl by navíc obrátit na víru manžela/manželku a děti a nechat si své manželství církevně uznat. Musí chodit týdně rok až dva na kurz, kde ho naučí křesťanství (přečíst příručku (Bibli, katechismus) nestačí). Prostě musí být prostě tak milionkrát nabušenější než svatý Petr, když ho Ježíš k sobě povolal.

Ježíš jde sám pro ztracenou ovci, aby ji donesl zpátky k sobě... Kněží ale ztracenou ovci, která se chce dostat k Ježíši, dovedou radši ještě dál do lesa, prý aby se ukázalo, jestli opravdu chce nalézt pravdu. A když se tam ztratí nebo když nemá dost sil sama si najít cestu, tak řeknou, že jí chyběla odvaha, boží milost a požehnání – jinak by se k Ježíší dostala sama. Hm.

Ale kněží křtí jen vodou, Ježíš křtí ohněm a Duchem svatým. (Mt 3,11) To je mnohem víc hustý...

No hlavně jsem chtěl touto cestou poděkovat rodičům za to, že mě nechali pokřtít jako malé dítě neschopné přemýšlení, protože v teď bych se na to mohl akorát tak vykašlat ;-)

 

Další otázky o křtu tady http://otazky.vira.cz/kategorie/krest-dospelych.html

 

-----------------------

edit 15.1.2012 - pořád si stojím za svým názorem vyjádřeným v článku :-)

dostal jsem reakci na tenhle článek do emailu od uživatelky janinkaP:

Představ si, že bys ukázal tříletýmu dítěti fotku zasněžených hor a vzbudil v něm touhu stát se horolezcem. Bylo by asi velice hloupé hned při prvním vyslovení tohoto přání mu koupit horolezeckou výzbroj a odeslat ho prvním dopravním prostředkem minimálně na M.Everest... Myslím, že bys mu o horách prvně povídal, potom ho tam pomalu brával s sebou a teprve po velmi dlouhé době řekl, "běž, jsi připraven".. A myslím, že podobně je to i se křtem. Dítě se smí pokřtít jen když se za něho dospělý zaručí. Ale dospělý už musí toto rozhodnutí udělat sám. Jenže často má o víře představu tříletého dítěte. Písničky z Hosany, setkání mladých, hořící svíčky, kytara,... Myslím, že je fér, když se dřív, než udělá takový krok jako je stát se křesťanem, dozví, že křtem se nezbaví lidského trápení a starostí, že stejně jako při výstupu na vysokou horu, musí používat "záchytné body"-Boží přikázání, že bez osobního silného odhodlání se mu nepodaří překonat nástrahy-hříchy, že přes všechnu snahu půjde po zledovatělých úsecích nejistot a obav, že dosáhnout cíle cesty je sice krásné, ale minimálně stejně pracné, jako výstup na vysokou horu. Musí se naučit chápat hloubku svých hříchů a chyb, aby pochopil velikost Božího odpuštění. Musí se naučit, že pravidelná modlitba a mše svatá se mu stane "záchytným táborem" jeho cesty do nebe, musí věřit, že cíl OPRAVDU stojí za to, jinak tam nikdy nedojde a zůstane zklamaný, s pocitem, že ho Církev podvedla...Nemyslím, že by bylo férové, hned žadatele o křest pokřtít a pak mu začít vysvětlovat, že má i povinnosti, že manželství, které má třeba jen občanské, je najednou z hlediska katolické víry neplatné, že Bůh je sice všudypřítomný, ale on svým křtem de facto slíbil, že ho každou neděli navštíví v kostele atd... Bylo by velice laciné každého hned pokřtít a radostně "nasčítávat", kolik jsme jich, byť téměř nevědomých, co činí, "nachytali".

moje odpověď:

Líbí se mi tvoje přirovnání v Mt. Everestem. Já bych to ale trochu poupravil. Dospělý člověk chce na Everest - církev mu řekne "ok, ukážem ti cestu a AŽ vylezeš na vrchol, tak ti dáme i vybavení k tomu, abys tam mohl vylézt" - možná trochu pozdě řekl bych, možná tam ten člověk ani nevyleze (bez svátostí), možná zkejsne po cestě a bez útěchy.

reakce:

No, já bych řekla, že Církev toho člověka NEPOŠLE SAMOTNÉHO, kněz ho doprovází přípravami, kde mu trpělivě vysvětluje pravdy víry i vše, co s tím souvisí. Víš, rozumím Ti, co myslíš, ale myslím, že bysme dost křivdili všem kněžím, kteří katechumeny doprovází na přípravách i svými modlitbami. A - ruku na srdce-pokud je pro takového adepta na křest tak obrovská oběť chodit dva roky jednou za týden na přípravu, bude pro něho tak zcela samozřejmé, až do smrti se snažit žít podle přikázání? Je potřeba nejen chtít, ale prokázat i trochu trpělivosti...I ta patří ke křesťanským ctnostem, i když, musím uznat, je to někdy těžké...