Tak mě napadlo, jak by asi Bůh rozbaloval dárky, kdybychom mu nějaké dali… Ale vlastně náš život má být takovým dárkem pro Boha. Dáváme mu sami sebe, svoje duše. Ty jsme přece dostali od něj, jako ty hřivny v jednom podobenství.

Představoval jsem si, že jsme takové dárečky a Bůh si nás rozbaluje třeba jako můj malý synovec - ten o Vánocích vždycky přelétne okem, co je nachystáno pod stromečkem. Neomylně zamíří k tomu největšímu dárku a přečte si, jestli je pro něj. Jestli ano, rozzáří se radostí, roztrhá bezrozmyslu balicí papír. Když dostane náhodou knížku, hodí ji stranou a utíká vybírat dál :-)

Třeba i Bůh má nejradši duše, které dosáhly velikosti. A jestli jsou věnovány jemu, tak je šťastný. Skořápka ho nezajímá, chce jen to, co je vevnitř. Duše plná pouhých řečí je nudná. Má raději duše akční.