„Cože? Za d-e-v-a-d-e-s-á-t procent?“ Ptal jsem se tehdy nevěřícně. Asi tak před sedmi lety mi tohle v soukromí řekl jeden kněz. Moudrý kněz, musím dodat. Jenže já byl tehdy nejchytřejší na světě, takže se mi tomu nechtělo věřit. Popravdě, dodnes o tom číslu trochu pochybuji. Ale ten kněz byl neoblomný. Navíc měl v tomto oboru velkou praxi – dost rozvádějících se křesťanských párů hledalo radu právě u něj.

Klíčová otázka je, proč si to myslel. Uváděl víc důvodů. Uváděl i konkrétní příklady. A mrzelo ho to dost. Všechny by se daly shrnout do věty – „žena nedává muži, co potřebuje; je sobecká, myslí jen na sebe/dítě, miluje sebe/dítě víc než manžela“. Nemohl jsem tomu věřit! Žena a sobecká? Už si ani nejsem jist, proč jsem tehdy stál tak vehementně na straně žen, proč jsem za ně „bojoval“ a nesouhlasil s ním. Možná proto, že tehdy mou kamarádku opustil manžel. Oba věřící a dobří lidé, svatba v kostele, znali se mnoho let, všichni věřili, že jim to vydrží napořád.. Po dvou letech utekl. Já byl na straně mé kamarádky, i když jejího manžela jsem znal jako správnýho kluka. Utíkat za jinou ale neměl (to si myslím dodnes). Když jsem jí tehdy žertem povídal o názoru tohoto kněze, nesmála se. Zamyslela se. Sice pozdě, ale zamyslela se. A začala k němu chodit ke zpovědi a pak mi řekla: „Měl asi pravdu“. Já odporoval: „Nenech se zblbnout! To není tvá vina.“ Jenže ona mi pak svůj příběh začala vyprávět i z druhé strany. Je jedno, co přesně se mezi nima stalo. Až tři měsíce potom, co ji opustil, byla ochotná se na celou věc podívat i očima svého muže.

Od té doby jsem s tím knězem o rozvodech nemluvil. Nevím, zda se jeho názor změnil. Často ale přemýšlím, jak to všechno doopravdy je. Opravdu 90%? To snad, holky, ne? Holky, vy, který mi přes deset let metáte do tváře svý moudra o tom, jak jsou ženy empatické a chlapi jednodušší? „Když jsme tak jednodušší a vy všechno víte a do nás se vcítíte, tak proč si pořád stěžujete, že jste nešťastný? Neumíte ani toho svýho udělat šťastným, ani sebe? Na co je vám teda ta empatie?“ optám se odevzdaně. Neví. Já taky nevím. Vím jen, že při svatebním obřadu se slibuje láska, úcta a věrnost. A když sleduju manželské páry, vidím, že první začne upadávat úcta – a ta je přece na prvním místě! A když chlap vidí, že jeho uctívaná a zbožňovaná a milovaná bytost si ho najednou neváží… najednou ho začíná shazovat, třeba jen v soukromí, tak jde láska i věrnost do pomalu do kytek. Když žena po svatbě si je svým manželem jistá, dosáhla čeho chtěla, je „spokojená“, a může se začít chovat tak, jaká doopravdy je… tak je někde chyba. A pokud tohle čte nějaká holka a říká si „mě se to netýká, taková nejsem, mně se to nestane“, odpovím: „To jsem jen rád. Ale nechval dne před večerem.“

Nevím, jestli měl ten kněz pravdu. Jen vidím kolem sebe čím dál víc křesťanů, kteří se rozvádějí. Vina se dává většinou muži. „Utekl, zahejbal, byl to kretén.“ Většinou souhlasím: jo, byl to kretén. Ale zeptám se: proč vlastně utekl? Proč ten, kterej svou milovanou na rukou nosil a modré z nebe jí snesl, všechno dělal jen pro ni, proč jí najednou zahejbal?  A to mně vždycky v hlavě blikne těch neuvěřitelných 90%. Těžko říct, kde je pravda. Ale rozvodů je čím dál víc. Takhle to je. Je to život. Je to hnus. Je to na blití, když lidi zabijí lásku.