Je pro nás dobré, že občas míváme nějaké těžkosti a protivenství. Neboť často člověku připomenou, že je zde ve vyhnanství a nemá skládat naději v jakoukoli věc tohoto světa. Dobré je, že někdy narážíme na odpor a že se o nás smýšlí špatně a nesprávně, i když jednáme dobře a s dobrým úmyslem. To často prospívá pokoře a chrání nás před klamnou slávou. Tehdy totiž, když si nás veřejně lidé neváží a nedůvěřují nám, lépe hledáme vnitřního svědka – Boha.

Proto by se měl člověk tak upevnit v Bohu, aby mu nebylo zapotřebí vyhledávat mnoho lidských útěch…

 

Je přece maličkost, trpíš-li občas jen slovy, poněvadž bys nevydržel těžší rány. A proč tě stačí rmoutit takové maličkosti? Zda ne proto, že jsi ještě příliš tělesný a dáš na lidi víc, než je třeba. Ale pohlédni na sebe lépe a poznáš, že v tobě dosud žije svět a planá touha líbit se lidem. Neboť když se vyhýbáš ponížení a zahanbení pro své chyby, je vidět, že nejsi opravdu pokorný, žes ještě neodumřel světu…

Jenže kdo není usebrané mysli a nemá před očima Boha, snadno se vzrušuje hanlivým slovem. Kdo však důvěřuje ve mne a netrvá tvrdošíjně na svém mínění, bude prost lidského strachu.

Neboť já jsem soudce a svědek všeho skrytého; já vím, jak se co stalo; znám toho, kdo křivdí, i kdo křivdu snáší.

 

(Tomáš Kempenský)