(báseň v próze, autor: Oscar Wilde, můj překlad)
Byla noc a On byl sám.
A zpovzdálí spatřil hradby oválného města a vyšel směrem k městu.
A když přišel blíže, uslyšel ve městě kroky veselých nohou a smích spokojených úst a hlasité zvuky mnoha louten. A zaklepal na bránu a jakýsi strážný mu otevřel.
A spatřil dům, který byl z mramoru a měl v průčelí hladké mramorové sloupy. Na těch sloupech visely girlandy a kolem dokola plály louče z cedru. A On vstoupil do tohoto domu.
A když prošel síní z chalcedonu a síní z jaspisu a došel k sálu, kde se hodovalo, uviděl na divanu z korálů člověka, jehož vlasy byly korunovány rudými růžemi a jehož rty byly červené od vína.
A přišel za ním a dotkl se ho na rameni a řekl mu: „Proč žiješ takto?“
A ten mladý muž se otočil, poznal Ho a odpověděl: „Vždyť jsem byl kdysi malomocný a ty jsi mě uzdravil. Jak jinak bych měl žít?“
A On vyšel z domu a procházel dál ulicemi.
Po malé chvíli uviděl ženu, jejíž tvář a šat byly pomalovány a jejíž nohy byly obuty do perel. A za ní šel, pomalu jako lovec, mladý muž s dvoubarevným pláštěm. Hle, tvář té ženy byla překrásná jako tvář bohyně a oči toho mladíka zářily chtíčem.
A On přišel rychle za nimi a dotkl se rukou toho mladého muže a zeptal se ho: „Proč na tuto ženu hledíš tímto způsobem?“
A ten mladík se otočil, poznal Ho a řekl: „Vždyť jsem byl kdysi slepý a ty jsi mi vrátil zrak. Na co jiného bych se měl dívat?“
A On běžel vpřed a dotkl se šatů té ženy a zeptal se jí: „Neexistuje i jiná cesta než cesta hříchu?“ A ta žena se otočila, poznala Ho, zasmála se a řekla: „Vždyť jsi mi odpustil hříchy a tato cesta je tak příjemná.“
A tak se On vydal na cestu z města.
A když z města vyšel, uviděl sedět u cesty mladého muže, který plakal.
A přišel k tomu muži, dotkl se dlouhých kadeří jeho vlasů a zeptal se ho: „Proč pláčeš?“
A ten mladík pohlédl vzhůru, poznal Ho a odpověděl: „Vždyť jsem byl kdysi mrtvý a ty jsi mě vzkřísil. Co jiného bych měl dělat, než plakat?“
Komentáře
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.