(báseň v próze, autor: Oscar Wilde, můj překlad)

 

Byla noc a On byl sám.

A zpovzdálí spatřil hradby oválného města a vyšel směrem k městu.

A když přišel blíže, uslyšel ve městě kroky veselých nohou a smích spokojených úst a hlasité zvuky mnoha louten. A zaklepal na bránu a jakýsi strážný mu otevřel.

 

A spatřil dům, který byl z mramoru a měl v průčelí hladké mramorové sloupy. Na těch sloupech visely girlandy a kolem dokola plály louče z cedru. A On vstoupil do tohoto domu.

A když prošel síní z chalcedonu a síní z jaspisu a došel k sálu, kde se hodovalo, uviděl na divanu z korálů člověka, jehož vlasy byly korunovány rudými růžemi a jehož rty byly červené od vína.

A přišel za ním a dotkl se ho na rameni a řekl mu: „Proč žiješ takto?“

A ten mladý muž se otočil, poznal Ho a odpověděl: „Vždyť jsem byl kdysi malomocný a ty jsi mě uzdravil. Jak jinak bych měl žít?“

 

A On vyšel z domu a procházel dál ulicemi.

Po malé chvíli uviděl ženu, jejíž tvář a šat byly pomalovány a jejíž nohy byly obuty do perel. A za ní šel, pomalu jako lovec, mladý muž s dvoubarevným pláštěm. Hle, tvář té ženy byla překrásná jako tvář bohyně a oči toho mladíka zářily chtíčem.

A On přišel rychle za nimi a dotkl se rukou toho mladého muže a zeptal se ho: „Proč na tuto ženu hledíš tímto způsobem?“

A ten mladík se otočil, poznal Ho a řekl: „Vždyť jsem byl kdysi slepý a ty jsi mi vrátil zrak. Na co jiného bych se měl dívat?“

A On běžel vpřed a dotkl se šatů té ženy a zeptal se jí: „Neexistuje i jiná cesta než cesta hříchu?“ A ta žena se otočila, poznala Ho, zasmála se a řekla: „Vždyť jsi mi odpustil hříchy a tato cesta je tak příjemná.“

 

A tak se On vydal na cestu z města.

A když z města vyšel, uviděl sedět u cesty mladého muže, který plakal.

A přišel k tomu muži, dotkl se dlouhých kadeří jeho vlasů a zeptal se ho: „Proč pláčeš?“

A ten mladík pohlédl vzhůru, poznal Ho a odpověděl: „Vždyť jsem byl kdysi mrtvý a ty jsi mě vzkřísil. Co jiného bych měl dělat, než plakat?“