Myšlenky horké i studené

(seminární práce na PedF MU do předmětu Dějiny etiky, rok 2001)

 

Motto: Dost se vypráví o promarnění života – ale život se přece promarní

jen tehdy, kdy člověk, zklamaný radostmi i starostmi života, žije bez jasného

vědomí o tom, že je duch. (S. Kierkegaard)[1]

Obsah

1. Úvod
2. Morálka z pohledu Friedricha Nietzscheho
3. Morálka z pohledu Ericha Fromma
4. Teoretické a praktické závěry
5. Použitá literatura

 

Úvod

Problematika výchovy a vzdělávání žáků je primárně spojena s přístupem ke studentům, tj. s naším postojem – naší životní filosofii. Naše základní etické stanovisko se zpravidla zakládá na nějakém filosofickém směru nebo na eklektickém spojení toho nejlepšího, co známe. Pokud chceme být dobrými učiteli (tzn. také dobrými lidmi), musíme nejprve zkoumat, jaké jsou nejlepší ideály, kterých chceme dosáhnout, a pak nejlepší způsoby či postupy k jejich dosažení. O to se pokusím ve své práci.

Výběr filosofie Ericha Fromma a Friedricha Nietzscheho nebyl náhodný. Podle mého názoru se v dílech těchto osobností projevují nejen dvě filosofie ve dvacátém století nejoblíbenější a nejcitovanější, ale také filosofie, které jsou svými základy nejrozporuplnější. Proto bude velmi jednoduché načrtnout podstatné rozdíly mezi nimi a vyjmenovat jejich kladné či záporné rysy. Nebude však jednoduché rozhodnout, zda lze jejich cíle a postupy skloubit dohromady, nebo vybrat jen tu lepší.

Pro úplnost uvedu i v úvodu knihy, ze kterých jsem čerpal a které se staly podkladem pro tuto práci. Z děl Friedricha Nietzscheho je to Antikrist, Duševní aristokratismus a předmluva k Tak pravil Zarathustra. Od Ericha Fromma jsem četl Mít nebo být, Umění být a úryvky z jeho práce Strach ze svobody

 

Morálka z pohledu Friedricha Nietzscheho

 

1)      Principy a podstatné rysy filosofie

„Tento svět je jen vůlí k moci – a pak už nic“[2]. Jak si tuto větu vyložit? Friedrich Nietzsche, známý zarytý odpůrce metafysiky, se nám pokouší tvrdit něco, co má veskrze metafysický charakter – totiž všeobecný princip. Tím je podle něj vůle k moci, jakási nešikovně přetransformovaná Schopenhauerova metafysická vůle k životu, mající positivní (?) charakter. Život aktivní ve smyslu vůle k moci vytváří pravé „dobro“ (jiné je dobro současné morálky) – tj. „panskou morálku“. Reaktivní protivení se vůli k moci má za důsledek „otrockou morálku“. Je nutné přiznat, že právě v oblasti principů trpí Nietzsche určitou argumentační slabostí a svá díla prokládá spíše nezdůvodněnými (a nezdůvodnitelnými) aforismy či víceznačnými metaforami a při podrobnějším přezkoumání není jeho systém konzistentní. Dobré je to, co je přirozené, špatné je to, co pochází ze slabosti. Tvrdí, že slabost je v přírodě vymítána, a proto by se mělo odvrhnout vše slabé i v člověku (kvůli vývoji). Vůle k moci bude tedy zřejmě princip, který vychází z přírody, ale není její podstatou; a řídit se jí vede podle Nietzscheho ke skutečnému dobru, pryč od křesťanské soucitné slabosti.

 

2)      Cíle filosofie

Z člověka, který začne plně žít podle vůle k moci, se má stát nadčlověk. Tento nadčlověk jako další vývojový stupeň má být o celý řád výše než člověk. Nietzsche říká, že čím je opice člověku, tím bude i člověk nadčlověku („posměchem či bolestným studem“)[3]. Nadčlověk je také cílem celé filosofie a „morálky“. Jak popisuje Nietzsche vlastnosti nejvyššího člověka? „Nejvyšší člověk by měl (mít) největší množství pudů.“[4] „Síla a moc smyslů – to je to hlavní u dokonalého a celého člověka.“[5] Ve spojitosti s nadčlověkem pak dále Nietzsche mluví o nové panské rase, která bude ovládat ty, kteří se neosvobodí z morálky otrocké. A společnost pak bude prostředek v rukou silnější rasy. Takový je Nietzscheho nadčlověk. Cílem mu je tedy žít v souladu s vůlí k moci, která má vycházet právě z něho samého – tj. být sám sebou. „Svoboda ducha (…) je podmínkou velikosti.“[6]

 

3)      Postupy k dosažení cílů

„Slabí a nezdařilí mají zahynout: první věta naší lásky k člověku.“[7] V této a podobných větách je jasně patrný vliv Charlese Darwina a jeho evoluční teorie[8]; tedy opět nic nového, až tedy na neúnosnou a anti-humanistickou aplikaci přírodního zákona na lidskou společnost. Proč neúnosnou? Samozřejmě nejen kvůli nemožnosti aplikace (co je to přesně slabý?), ale hlavně kvůli reálné nemožnosti posoudit kvality jednoho člověka jak na bázi duchovní, tak na vztahu fyzických kvalit vůči duševním.

Zarážející, pro mne nepochopitelné a neopodstatnitelné jsou myšlenky právě o podstatě nadčlověka, proto také i cesty, jakými se má tohoto stavu dosáhnout. Základní metodou je tzv. přehodnocení všech hodnot, kdy Nietzsche říká, že (stručně řečeno) vše, co se považuje za dobré a hodnotné vycházelo ze špatných principů lásky a soucitu, zakořeněných v křesťanské ideologii, ovládající tehdejší společnost. Křesťanství je „povstání všeho, co se plazí po zemi“[9], tj. slabých, a láska je stav „v němž člověk nejvíce vidí věci tak, jak nejsou.“[10] Křesťané, podle Nietzscheho, dávají těžiště života do „onoho světa“, proto je křesťanství špatné – kvůli naprosté odtrženosti od reality. Proto jsou všechny hodnoty vycházející z křesťanství chybné – nutno je přehodnotit – zaměřit se na realitu. Po odmítnutí křesťanství je dalším krokem k přiblížení se „realitě“ a odmítnutí metafyziky. Sama vůle (i ke konkrétním věcem!) je ale metafyzická, o to více pak vůle k moci (i když vychází z osobní reality, je mimo fyzický svět). Navíc cílem člověka je zde něco, co neexistuje – nadčlověk.

 

Morálka z pohledu Ericha Fromma

 

1)      Principy a podstatné rysy

Filosofie Ericha Fromma je vcelku jednodušší a lépe pochopitelná než tomu je Friedricha Nietzscheho. Nezabíhá do kritiky metafysiky, jeho teorie vycházejí především z jeho psychologických (hlavně psychoanalytických) zkušeností. Zaměřuje se na studium člověka, člověka ve společnosti a společnosti samotné. V počátku odmítá koncepci rané psychoanalysy, založené na konfliktu libida a ega (tu nakonec odmítl i Freud), přesto zůstává základním principům psychoanalysy věrný. Přejímá klíčové pojmy jako vytěsnění, nevědomí, odpor a přenos, a také terapeutické metody. (Freud nejprve viděl jen nejpatrnější část konfliktu v lidské osobnosti, později mluví o základních biologicky zakořeněných instinktech života a smrti)

Podstatou a přirozeností člověka je tvoření – aktivita. K tomu dospěl Fromm na základě pozorování a zkoumání. Pokud je člověku bráněno rozvíjet se a tvořit obrací se ke světu i k sobě destruktivně. Člověk není jen individualita sama o sobě, ale žije ve společnosti, ve vztazích, které si vytvořil a vytváří. Individualita člověka je tvořena vztahy.

 

2)      Cíle filosofie

Nejprve je podle Fromma pro člověka nezbytné duševně se oprostit od svého vlastnictví. Neboť nynější člověk je vlivem společnosti nucen realizovat se na základě úspěchu, který se měří právě dosaženými prostředky, tj. penězi – vlastnictvím. Stávající velmi autoritářská společnost založená na zisku předkládá člověku chybnou premisu – „čím více máš, tím lepší jsi a tím lépe se máš“. Takto se extrémně vystupňuje touha po vlastnění a závislost na něm. Je ale jasné, že tato touha nemůže být nikdy dostatečně upokojena, neboť je nekonečná – člověk nikdy nedosáhne nekonečný počet věcí, po kterých touží; přesto se bude snažit je získat, což přesně vyhovuje obchodně založené společnosti, kde firmy se snaží za každou cenu prodat své produkty. Nebezpečí pro osobnost člověka spočívá také v tom, člověk se stává tím, co má, tj. nemá svou osobitost. Touha vlastnit, touha po zisku vede navíc celou společnost do ekologické katastrofy, kdy se vyčerpají či znečistí všechny dostupné zdroje pro život. Nutno dodat, že touha něco mít zahrnuje i „vlastnění“ příjemných pocitů, dostávání vášním apod.

Souvislost s Nietzschem: Touha vlastnit může být přímým (i když vedlejším) produktem tzv. vůle k moci (tj. realizovat se za pomoci věcí, vášní na úkor druhých lidí). Zde je nutno podotknout, že „člověk se pokusil stát nadčlověkem, aniž by byl člověkem.“[11]

Musí se tedy říct, že cílem snahy Ericha Fromma je člověk, člověk žijící ve společnosti. Člověk kriticky rozvažující, nepodléhající masové „kultuře“. Člověk uvědomující si svou existenci a svou možnost rozvíjet se. Člověk tvořící – člověk milující. Člověk svobodný. Člověk ve své plnosti.

 

3)      Postupy k dosažení cíle

Erich Fromm si je sám vědom velké obtíže, kterou bude pro člověka snažícího se být právě překonání špatného vlivu společnosti a majetnických závislostí. Proto této kapitole (nebo spíše tomuto celoživotnímu úsilí) věnuje svou knihu Umění být, která je jakýmsi praktickým doplňkem k jeho teoretické práci Mít, nebo být?

Základem je tedy nutně si uvědomit svůj současný stav, rozeznat, nakolik je mé prožívání a můj životní cíl pod vlivem touhy mít. Uvědomění musí následovat změna od pasivního vlastnění k aktivní tvořivosti. Pouhé uvědomění samozřejmě nestačí, neboť člověk je většinou velmi úzce připoután ke společnému „ideálu“ úspěchu společnosti peněz, že se jen velmi těžce dokáže orientovat. Nutná je proto také velmi silná vůle. Fromm přichází s řadou pomůcek, které by měly člověku pomoci zbavit se nežádoucích vášní a posílit vůli k dobru:

a)      chtít jednu věc[12]

b)      zbavit se triviálních, nic neříkajících řečí

c)      zbavit se pocitu, že vše lze získat bezbolestně

d)      být bdělý(á), uvědomovat si, soustředit se

e)      meditovat

Rozebírá tyto a další metody velmi podrobně, říká ale, že je nutné si uvědomit, že on nedává nějaký jednoduchý návod ke správnému životu. „Vše, co chci – a jsem schopen – nabídnout, jsou náznaky. (…) Vskutku, kapitola by měla právě zde končit slovy: Čtěte díla mistrů života, učte se rozumět pravému významu jejich slov, vytvářejte si vlastní přesvědčení o tom, co chcete dělat se svým životem, a skoncujte s naivní představou, že nepotřebujete žádného učitele, žádného průvodce, žádný model, s iluzí, že za svůj život můžete najít to, co největší duchové lidstva odhalili v průběhu mnoha tisíc let, přičemž každý z nich stavěl z kamenů a náčrtů, jež mu zanechali jeho předchůdci.“[13]

 

Teoretické a praktické závěry

 

1) Výchova podle Nietzscheho

Jak by vypadal člověk vychovávaný podle etiky Friedricha Nietzscheho? Byl by to v nejlepším případě nadčlověk absolutně asociální, snažící se prosadit jen svou vůli, ukojit své potřeby, nehledě na ostatní, prosazující své vášně na úkor druhých.

Osobnost F. Nietzscheho je velmi rozporuplná a jeho filosofie těžce objasnitelná. Za hradbou různých definicí pravého dobra a nejvyššího člověka se ale skrývá vcelku zřetelný rozpor. Problém je, že tento rozpor je vidět, ale nelze na něj přesně ukázat, protože to bychom činili z pohledu našeho, tj. podle Nietzscheho pohledu nedokonalého či přímo špatného. Je jasné, že Nietzscheho morálka lze vyvrátit jen z „amorálního“ hlediska (protože v sobě skrývá premisu kladoucí současný stav za chybný) , tzn. vyvrátit ji mimo existující morálku, což je zároveň nemožné, neboť v amorálním stavu neexistuje společnost ani. Další spory se začnou objevovat, když se zaměříme na jednotlivosti. Podle výše řečeného: Svoboda ducha je podmínkou velikosti. Vášně a pudy jsou největší u nejvyššího člověka. To je zřejmý rozpor, neboť vášně pohybují pohybovaným – tj. člověkem nebo vůlí člověka. Člověk pohybovaný něčím, co vychází z vnějšku – tj. vášní k něčemu, co není člověk sám – není svobodný.

Dále je nutná klíčová otázka. Je naším cílem fiktivní nelidský nadčlověk, jakési zvíře tyranizující lidi, nebo každý jednotlivý člověk? Pokud je naším cílem naše dobro, je nemožné přijmout morálku, která ospravedlňuje, když se na nás (tj. na člověku) koná zlo za účelem někoho, kdo se nazývá nadčlověk a vyvyšuje se nad nás na základě tvrzení o vlastní (neprokazatelné) nadřazenosti. Toto nelze v žádné případě přijmout nejen společností, ale ani jednotlivci sledujícími jen svůj zájem.

Naštěstí myšlenkové postupy vyvracející filosofii F. Nietzscheho nezbytně nejsou nutné, protože naším cílem je vychovávat lidi pro společnost, čímž celý problém s nadčlověkem mizí.

 

2) Výchova podle Fromma

Člověk vychovávaný podle Ericha Fromma? Těžko si můžeme představit vyspělejší a vyzrálejší osobnost než tu, která by byla vychovávána podle největších myslitelů všech dob, zakládající se na tisíciletých moudrostech všech civilizací. Osobnost, jejíž podstatou je láskyplné tvoření nových kvalit, cenných pro zbytek společnosti. Pokud by takto byla vychována celá společnost, asi by byl život každého člověka opravdovým rájem. Nyní by bylo možné pokračovat ve výčtu positiv takovéto společnosti až donekonečna. V čem je tedy problém a proč už taková společnost dávno neexistuje? Vždyť k čemu potom byla všechna ta osvícenství, humanismy, křesťanství a buddhismy? Jak je to možné, že člověk není schopen (a ani se nesnaží) žít tak, aby mu bylo nejlépe? Je ještě možný přerod nynější společnosti do společnosti kvalitativně lepší? Odpovědět v úplnosti na tyto a podobné otázky by vyžadovalo další rozsáhlou práci a stejně by to nebylo k ničemu dobré. Nyní v zaběhnutém „demokratickém kapitalismu“ nevidíme žádnou možnost změny k lepšímu, jen s údivem sledujeme, jak se nejmrazivější Frommovy definice sebe-prodávajícího-se člověka stávají běžnou skutečností. Frommova společnost a Frommův člověk mají jeden problém, jsou až příliš ideální.

 

3) Moje rada závěrem

A odpověď na otázky? Jaká má být tedy výchova? Proč člověk není ideální? Odpoví nám Sókratés. Člověk se vždy snaží žít, jak si myslí, že je pro něho nejlépe. Proč tak tedy nežije? Protože neví, co je nejlepší. Je jasné, že pokud by poznal, co je nejlepší, taky by se tak  snažil žít. Přesvědčit ho o tom, že nejlepší je žít tak, aby více dával a tvořil, než přijímal a toužil po pomíjivosti, to je úkolem těch, kteří se nazývají vychovateli a kteří by měli být více filosofové, tj. ti, kteří milují moudrost.

Nutno podotknout, že jako příklad či model pro dobrého člověka poslouží lépe příklad a metody Ericha Fromma, které věrně sledují naplnění lidství v člověku rozvíjením jeho možností a schopností, které naplňují ideu svobodné společnosti, a tím se stávají nejdůležitější pro současné humanistické myšlení, které musí popřít ideu vyššího člověka i ideu kapitálu, a nakonec také uznat, že vše není relativní, a tím se vymanit ze současné postmoderní krize.

 

Použitá literatura

• Fromm, E.: Mít, nebo být? Naše vojsko, Praha 1992
• Fromm, E.: Umění být. Naše vojsko, Praha, 1994
• Kierkegaard, S.: Nemoc k smrti. Svoboda-Libertas, Praha 1993
• Marek, F. – Zapletal, Š.: Filosofická čítanka. Svoboda, 1971
• Nietzsche, F.: Duševní aristokratismus. Votobia, Olomouc 1993
• Nietzsche, F.: Antikrist. Votobia, Olomouc, 1995