(seminární práce na Pedagogické fakulté MU do předmětu Morální problémy moderní společnosti, rok 2004/5)

I. Úvod

II. Antiutopické vize budoucnosti v románech George Orwella, Aldouse Hulxeyho a Jefgenije Zamjatina

III: Současná společnost, její politická, ekonomická a ekologická dimenze

IV. Možná vize budoucího světa

V. Pedagogicko – praktické důsledky

VI. Zdroje

 

I. Úvod

 

Asi každého člověka zajímá, co se stane za pár let, jak bude vypadat svět a jaká v něm bude jeho role. Zvlášť v dnešní době moderní a rychle se rozvíjející techniky je těžké určit, jakým směrem se bude ubírat vývoj civilizace. Podle mnohých máme ale před sebou období, které bude na zásadní globální změny hojné, a to jak z hledisek ekologických, tak i politických. Budoucnost se dá často nejpřesněji předpovědět detailním rozborem současnosti. Pochopením nynějších trendů ve společnosti se můžeme dostat blíže k pochopení a vyvarování se chyb, které by nám v budoucnu mohli velmi uškodit. To je asi základem a smyslem veškeré anticipace budoucnosti.

 

V první části své seminární práce se zaměřím na nejznámější a nyní již klasické romány první poloviny 20. století. Mnohdy jsou sice považovány za překonané a neaktuální, já se ale pokusím ukázat, že autoři těchto děl se přece jen v mnohém strefili a že dost z jejich předpovědi má pořád možnost se naplnit.

 

V další části se zaměřím na analýzu současné společnosti, pokusím se s pomocí několika filosofů odhalit soudobé neduhy nejen v politice, ale co možná nejglobálněji. Na to se potom pokusím navázat úvahami, jak by se naše společnost mohla dále vyvíjet. A nakonec z toho ještě vyvodit důsledky pro pedagogickou činnost a osvětu.

 

 

II. Antiutopické vize budoucnosti v románech George Orwella, Aldouse Hulxeyho a Jefgenije Zamjatina

 

Všechny tři romány (Zamjatin: My, Huxley: Krásný nový svět (Konec civilizace), Orwell: 1984), o kterých budu mluvit mají jednu věc společnou. Pokoušejí se zachytit život jednotlivce, jak by mohl vypadat v co nejstabilnější společnosti. Tento jedinec je vždy něčím výjimečný, takže do ideální společnosti úplně nezapadá. Všichni tři autoři píší o světě, ve kterém je každý (kromě hlavních hrdinů) spokojen a nemá zájem nic měnit na současném stavu. Huxley a Zamjatin dokonce líčí většinu lidí jako šťastných, zatímco u Orwella nalézáme jiný druh spokojenosti, totiž spokojenost spojenou se strachem a ignorancí. Slepá víra ve vůdce společnosti, který je nicméně osobně nahraditelný a nepodstatný, je společná všem třem románům, i když u Huxleyho, který se některými aspekty velmi blíží kapitalistické společnosti, je tento vůdce spíše něco jako symbol, který dohlíží na hladký běh událostí. Každému z těchto tří děl se povedlo předpovědět určité rysy stavu současné společnosti. Zvláštností je, že všechny tyto “utopické” vize budoucího světa ukazují na to, že ať je ideologie státu jakákoli, tak v případě, že je totalitární, je jedno, zda je komunistická, fašistická nebo i třeba kapitalistická – existuje i něco jako totalitní demokracie), nelze už ani tyto ideologie rozlišit a vždy to má pro jednotlivce stejné důsledky, a to, že nemůže společnost ovlivnit, že z ní nemůže uniknout (pokud nechce žít osamocen v divočině), že je nucen přijmout její řád, splynout s davem, zapomenout svou jedinečnost a být jen materiálem použitým k obecnému blahu. Je to snad i lákavá představa být šťasten a spokojen mezi svými přáteli, soudruhy, spolupracovníky, ve společnosti, kde je šťastný a spokojený přece každý. Má to jen jedinou nevýhodu (nebo snad i pro někoho výhodu), a to zbavit se své svobody, svého lidství. Opravdu je až s podivem, jak rychle se k tomuto ‚ideálu‘ nyní blížíme.

Nejstarší dílo je Zamjatinovo My,které vyšlo v roce 1920. Jasně vyjadřuje právo většiny proti menšině (nebo spíš jednotlivci), jak je sice původně pochopeno komunismem i fašismem, ale jak částečně uplatňuje i v demokratické společnosti. “Už ve starověku věděli ti nejdospělejší, že zdrojem práva je síla, právo je funkcí síly. A představte si dvě misky vah – na jedné leží gram, na druhé tuna, na jedné “já”, na druhé “My”, Jednotný stát. Připustit, že “já” může mít nějaká “práva” ve vztahu k státu , je totéž jako připustit, že gram může vyvážit tunu…” (7, s. 133) Menšina se musí podřídit většině. A tak se většině podařilo nalézt způsob ideálního života a teď jej vnutí menšině. Člověk je v pokušení říct: “Proč ne, vždyť je to pro jejich dobro?” A máme tu Spojené státy vnucující svou “svobodu” státům, ze kterých budou mít užitek, zde jsme také jsme v pokušení říci “proč ne”. Nebo jsme spíše v pokušení do ničeho se neplést. Toť další aspekt totality ve společnosti. Čili, jak nám říká ústava USA “we hold these truths to be self-evident that all men are created equal.” Jenže to může vést také k jinému efektu: “Kdo je originální, ten se v jistém smyslu vyvýší nad ostatní. Kdo je originální, porušuje tedy rovnost.” (7, s. 57) V naší soudobé společnosti se tento ideál rovnosti začíná pomalu naplňovat. “Jsme nejšťastnější aritmetický průměr… Jak to říkáte vy: zintegrovat od nuly do nekonečna – od kreténa po Shakespeara…Ano!” (7, s. 70) Ale jak dodává Orwell ve Farmě zvířat, “někteří jsou si rovnější”. (5, s. 90) Chceme tedy dokonalou společnost, společnost, kde bude každý šťastný, nebo společnost lidí svobodných? “Proč se lidé – už od kolébky – trápili, o čem snili, po čem toužili? Po tom, aby jim někdo jednou pro vždy řekl, co to je štěstí – a pak je k tomu štěstí připoutal řetězem. Co jiného dnes děláme, když ne tohle” (7, s. 221) “A teprve my jsme přišli na to, jak znovu přivolat štěstí… A jsme zase prostomyslní, nevinní jako Adam a Eva. Netrápí nás problémy dobra a zla, všechno je jednoduché, rajsky, dětsky jednoduché. Dobroditel, Stroj, Krychle, Plynový zvon, Strážcové – to všechno je dobré, to všechno je vznešené, krásné, ušlechtilé, majestátní, křišťálově čisté. Poněvadž to chrání naši nesvobodu – to jest naše štěstí.” (7, s. 86) Zamjatinova analýza člověka, jeho tužeb a společenských vztahů, je geniální a těžko k ní ještě něco dodávat. Pár lidí, kteří se proti systému vzbouří, končí šťastně buď bojující za svobodu (mrtví a vyhnaní), nebo ještě šťastněji – s vymytým mozkem.

 

Huxley (nevím, jestli Zamjatinův román znal) dovedl tento model k dokonalosti tím, že to již nejsou jen technické vynálezy a majorita, které člověka zotročují, ale jsou to samotné tužby člověka. Když se jeho přání začínají naplňovat, on žádá stále více, má milióny uspokojených žádostí a žádné trápení. Huxleyho předpověď genetických modifikací lidského zárodku není až tak podstatná, jako absolutní rozpad rodiny (i u Zamjatina) a všech lidských institucí, které mají co dočinění s odpovědností vůči druhým lidem a které člověku připomínají jeho konečnost. Slova jako matka, otec, rodina, smrt jsou považována za sprostá. Velmi podstatný je pohled na smrt jako na něco, o čem je zbytečné přemýšlet, lidé jsou posíláni do ústavů, kde spokojeně zemřou, aby nebyli na očích ostatním. Také pohled na sex jako na jednu ze základních potřeb, kterou je třeba naplňovat, a je jedno s kým, je blízký dnešní společnosti. Také hypnopedická hesla “každý patří každému”, “dnes je každý šťastný” jsou něčím, co se nebezpečně začíná podobat naší hypermoderní společnosti. “Jak se politická a ekonomická svoboda zmenšuje, sexuální svoboda má tendenci v kompenzaci k tomu růst.” (3, s. xii) Svoboda, která po ničem netouží a nic nevytváří, svoboda bez Boha. “Je přirozené věřit v Boha, když jste sami – úplně sami, v noci, když přemýšlíte o smrti…ale lidé dnes nejsou nikdy sami.” (3, s. 159-160) Vymizení duchovna, Boha a víry vysvětluje takto: “Říkejte si tomu chyba civilizace. Bůh není slučitelný se strojovostí, s vědeckou medicínou a univerzálním štěstím.” (3, s. 159) V takové společnosti se pak svoboda stává “zbytečnou, neschopnou a ubohou” (3, s. 31) Hrdinové, kteří pocházejí z nejvyšších vrstev společnosti a pokoušejí se přijít na to, proč mají pocit, že jim něco chybí, jsou posláni do vyhnanství, a hlavní hrdina, který do společnosti přišel z divočiny jen se znalostí Shakespeara, není schopen do společnosti zapadnout, nechápe, že láska je jen sex, že štěstí jsou jen požitky a zábava a uměřené množství drog. Pokouší se žít o samotě, ale je takovou příležitostí pro senzacechtivá média, že nemá klid a je dohnán k sebevraždě.

 

Orwellův román 1984, který vyšel roku 1949, si vzal na mušku komunistický režim Stalinského ražení. Donucovací metody, uctívání vůdce, žádné soukromí (podobně Zamjatin píše o budovách, které jsou postaveny z průhledného materiálu jako sklo, takže soukromí téměř neexistuje; člověk může požádat o výjimky na určité dny, kdy má povolenu soulož, tehdy se mu povolí zatáhnout, aby do bytu nikdo neviděl), nová řeč (Newspeak), dvojí myšlení (Doublethink), Velký bratr, Myšlenková policie, to vše jsou slova dodnes používána a mají částečně původ v ruském modelu komunismu. Orwellova slabina je podle mého názoru v tom, že si myslí, že lidi lze ovládnout čistě silou a zastrašováním. Orwell píše sice o tom, že lidé mají určitý příděl jídla a lihovin, který mají jistý jako minimální mzdu, ať se děje, co se děje. Ale tímto systémem není možné masy udržet na uzdě delší dobu, aspoň tak se zdá z historie. Nemůžete nikdy ovládnout mysl lidí, pokud je nepřesvědčíte, že to je pro jejich dobro, a nedáte jim dostatek (nebo spíše nadbytek!) ,chleba’ a pohodlí. Jak tvrdí Huxley: “Bez ekonomického zajištění láska k otroctví nemůže vzniknout.” (3, s. xii) Přesto Orwellovo dílo obsahuje nejen mnoho nových termínů, které jsou používány až do dnešní doby, ale také několik politických a autoritářských principů, které se uplatňují stále. Například ovládnutí tisku, který pak bezostyšně tvrdí každý měsíc něco úplně jiného a je nepostižitelný, mimo jiné také proto, že lidé si stejně nejsou schopni zapamatovat, co se dělo před měsícem. Také některá pozoruhodná hesla nachází v současnosti své využití; ne-li explicitně, tak alespoň skrytě všichni věříme (máme takovou zkušenost), že “VÁLKA JE MÍR,”(4, s. 29) pokud není na našem území; že “SVOBODA JE OTROCTVÍ,”(4, s. 29) my jsme samozřejmě svobodí, ale ostatní nejsou, a tak je osvobodíme (pokud to pro nás bude výnosné); že “NEVĚDOMOST JE SÍLA,”(4, s. 29) proto se snažíme vědět co nejméně. Hlavní hrdina tohoto románu skončí též šťastně, po dlouhém, nesnesitelném mučení s radostí dojde k poznání, že Velký bratr ho miluje, a to je pro něj důležitější než jakákoli jiná láska. Mučení už je v našem západním světě opět používáno, i když zatím jen tajně, takže jsme „díkybohu“ udělali další krok ke šťastnější společnosti.

 

III. Současná společnost, její politická, ekonomická a ekologická dimenze

 

V předchozí kapitole jsem již naznačil některé totalitární aspekty současné společnosti. V dnešní době v západní civilizaci máme demokracii v ekonomickém systému založeném na kapitalismu (volné soutěži a obchodu), s určitými omezeními státu a státními zásahy, které jsou spíše znatelné jen v oblasti minimálních mez, sociálních dávek apod. Jeden ze současných rysů společnosti, který podporuje mou tezi o tom, že politika se stává stále více totalitární, nemusí být jen omezování osobních svobod (jak se zřetelně a bez jakýchkoli námitek ostatních demokratických států děje třeba ve věznici Guantanámo), ale například také v čím dál menší účasti ve volbách. Tím pádem mají vlády mnohem menší mandát než dříve, ale naopak se snaží prosadit čím dál větší změny. Nezájem lidí o politickou situaci může být a pravděpodobně také bude osudný. Tento nezájem má ale, jak jsem naznačil již dříve, svůj původ nejen v menší průhlednosti politiky, ale také v ekonomickém zabezpečení většiny obyvatelstva, a následně také v pocitu, že se nám nemůže nic stát, že jsme v bezpečí a že není podstatné, co se děje na poli národním či mezinárodním.

 

A tak se naše západní civilizace stává čím dál více neschopnou myslet a čím dál více závislou na majetku, na věcech, které nám působí radost tím, že je můžeme ,konzumovat‘. Souhlasím s názory W. M. Bauera, které tuto situaci popisují dost podrobně a přesně: “Propadli jsme syndromu přizpůsobivosti. Přizpůsobivost je pokus uniknout před změnami do oblasti zrádného klidu… Přizpůsobivost je lenost. Lenochem pohne každé ‚hnutí‘, i kdyby bylo sebenesmyslnější.” (1, 12) “Cestování, turistika a konzum jsou znaky společnosti, která ztratila domov…s konzumní zběsilostí, která nás všechny popadla, o ‚konzumu lidí‘ (Riesman, Schelsky). Člověk se spotřebovává v provozu, v kanceláři, ve svých obchodních aktivitách, v průmyslu. Lidé se spotřebovávají navzájem v erotickém konzumu, duševně i tělesně. Spotřebovávají se, a když už se nepotřebují, navzájem se odhazují.”… “degradující člověka na zboží” .. “vzdal-li se však [člověk] své individuality a cítí-li se svázán jen s krátkodobou přítomností, ztratil svou historii.” (1, 15) “Mezilidské vztahy, společenské zájmy, životní forma a práce jsou v rostoucím míře zbavovány smyslu…Práce se stala většině pouze zaměstnáním, jež je nutné vykonávat, aby člověk mohl žít….Kulturu je možné koupit a to, co nelze vložit do hry nabídky a poptávky prostřednictvím průmyslu, neexistuje…(1, 17) “Diktatura nenechává nikoho na pochybách, k čemu člověka užívá a zneužívá, demokracie zahaluje skutečnost do hávu krásných řečí…svoboda tisku v omezené míře, svoboda slova a cestování podle libosti nejsou bezpodmínečně znaky demokracie.” (1, 24) “To, co označuje Platón ve svém spise “Politeia” za “krásný a mladistvý počátek tyranie”, lze i v našich podmínkách chápat jako podstatu dobových jevů: Když otcové prostě povolí svým dětem a nechají je dělat, co se jim zachce…, když se synové přestanou bát svých otců a vážit si jejich hodnot…, když se učitelé třesou před svými žáky, místo aby je vedli přímou cestou…, když dojdou věci tak daleko, že staří se podřizují mladým a přehlížejí jejich pošetilosti a nepřístojnosti a dokonce se jich účastní, jen aby nevzbudili dojem, že chtějí být autoritativní…, když se tímto způsobem rozdrobí duše a odolnost mladých… Vždyť totéž by se dalo napsat i dnes.” (1, 31) “Krize našeho životního prostředí je krize hospodářského systému, a je to krize společnosti, jež má své příčiny v krizi identity individua. Je to alfa a omega našeho bytí a nemá-li svět osobnosti hodnotu, nemá hodnotu ani svět vnější.” (1, 44) “Egoismus je principem našeho hospodářského systému, nutí nás ke konkurenčnímu chování a nepřipouští ohleduplnost.” (1, 118)

 

Naše otroctví tedy není vázáno na nějakou stranu, na pokrok, techniku, ale to neznamená, že žijeme svobodně. Jsme otroci blahobytu, úspěchu a otroci majetku. Tímto stylem života buď postupně vydrancujeme a zničíme celou planetu (o mezilidských vztazích nemluvím, ty už jsou téměř zničeny), nebo naše ignorance všech problémů globálních a kulturních povede k samému rozpadu naší společnosti zevnitř nebo zvenčí, ani si netroufám říci ,bohužel’.

 

“Zdá se, že svět, místo abychom jej měli stále více pod kontrolou, se naší kontrole vymyká.” (2, s. 12-13) S touto větu Anthony Giddense nesouhlasím úplně. My jsme totiž svět neměli nikdy docela pod kontrolou. Spíše se moc a kontrola stále více přesouvá do rukou bohatých magnátů, kteří svým jedním zásahem mohou klidně rozvrátit celosvětovou ekonomiku. Proto také existuje takový boj o a takové výhody pro nadnárodní firmy. Ty jdou však převážně za nejlevnější pracovní silou a jediná jejich starost je maximalizovat svůj zisk. A čím větší mají kapitál, tím větší je samozřejmě jejich moc. A tak mohou ropné společnosti v USA vést takový nátlak na vládu, až vyvolají válku o zásoby ropy, tím znejistí situaci na trhu, a potom stoupají jak zásoby ropy těchto firem, tak i ceny ropy a výdělky z ní. Stejně z podobného důvodu nemohou zasáhnout vlády jiných států proti válce – přišli by totiž o velký zdroj příjmů, a tím i své posty a peníze. Slovo lidu není bráno na vědomí, je záměrně manipulováno s informacemi tak, aby lidé věřili v to, že válka je mír, a říká se tomu svobodná společnost nebo demokracie. Demokracie bez možnosti přístupu k pravdivým informacím ale není demokracií, a tak nám nezbývá než přiznat, že současná forma demokracie už s původním významem slova nemá nic společného a pokusit se jinou formu správy státu.

 

IV. Možná vize budoucího světa

A tak nám zbývá jen několik možností, jak je možné pokračovat.

1)      Ponechat současný stav s riziky uvedenými výše, sebezničení společnosti…

2)      Přejít k přímější formě demokracie, kde má jednotlivec větší zájem a větší odpovědnost na chodu společnosti, jak státu tak kraje či okresu. A stát bude opět společenstvím svobodných občanů, kteří budou mít svobodný přístup k informacím, budou pevněji kontrolovat své představitele a o zásadních věcech budou rozhodovat sami. O této formě státního uspořádání můžeme s klidným svědomím prohlásit, že je možná jen ve společnosti lidí, kteří jsou osobnostmi zajímajícími se nejen o své vlastní zájmy, ale i o dobro společnosti, a proto je nyní takovéto uspořádání nemožné.

3)      Přejít k jinému, zjevně elitářskému a oligarchickému systému demokracie. (Dnešní systém je elitářský a oligarchický, ale nezjevně.) Například tím, že volit by mohli jen určití občané nebo že někteří občané by měli více hlasů než jiní. (Navhoval J. S. Mill, in 2, s. 89). Systém by se ale od současného nezměnil jinak než formálně.

4)      Řešení, které navrhuje Zamjatin: “Všechno z vás strhat a nahé vás vyhnat do lesa! Abyste se naučili chvět strachem, radostí, zuřivým vztekem, zimou, modlit se k ohni…” (177) Čili návrat k divošské společnosti. V dnešní době opět nemyslitelný, i když je velmi pravděpodobný v případě zničení vyspělých států v atomové válce.

5)      Přejít k režimu autoritářskému (buď fašistickému, jak se děje v USA; nebo ‚komunistickému‘, jak vidíme v Číně… výsledná podoba státu je ovšem stejná, viz bod 3). Vláda a rozhodování státních instituci jsou pevné a silné, s jedinou nevýhodou (která ale převáží ostatní výhody), a tou je ztráta svobody. Dospějeme tím ke stabilní a šťastné společnosti, jak líčím v kapitole druhé.

 

 

V. Pedagogicko – praktické závěry

Anthony Giddens mluví o tzv. skořápkových institucích, které již neplní úkoly, kvůli kterým byly zavedeny, a to např. národ, rodina, práce, tradice, příroda. (2, s. 30) Mluví o tom, že by měly zaniknout (2, s. 84), že demokracii je potřeba demokratizovat (2, s. 95) a je potřeba vytvořit nové instituce (2, s. 103), které by to zařídily a které by svět znovu uspořádaly, aby již nebyl unikající. Bohužel neříká jaké instituce a jak je vytvořit. “Má-li však nové školství napodobovat společnost budoucnosti, má se tedy vůbec vyučovat ve škole?” (6, s. 195) Já bych dodal, má se tedy vůbec vyučovat?

 

Mé závěry, které vyplývají z tohoto krátkého pojednání, jsou, myslím, zřejmé a jasné. Slovutní politologové mluví o institucích a o přizpůsobení se nové společnosti. Já osobně bych dal přednost tomu, aby člověk nejprve znovu nalezl svobodu a sám sebe. A to se mu nepovede ani v nových institucích, ani v přizpůsobení, ani ve všudypřítomné zábavě, ani v neexistující kultuře, ani ve všemohoucím majetku, ani v mrtvých náboženstvích. Člověk chce být buď pánem, anebo otrokem. Ani v jednom případě nebude svobodný. Přesto existuje cesta, pro každého člověka. Každý si ji musí najít sám.

 

A pedagogické závěry? Vychovat ze sebe takovou osobnost, která by měla přirozenou autoritu, aby žáci pochopili, že neexistují jednoduché recepty na všechno, jak se mohou dočíst v časopisech nebo dozvědět v televizi. Že nejsou vítězství bez boje. Že bezmyšlenkovitě přejaté názory jsou bezcenné. Že člověk není jen souhrn věcí, které vlastní, že není jen souhrn vlastností, že není prostředek, ale účel. S výchovou se musí začít v rodině, škola v tomto nic nezmůže. S výchovou se musí začít každý u sebe. Slova dojímají, příklady táhnou. To by mělo být základem veškeré pedagogiky.

 

Nemusíme naříkat, že dnešní doba je moc komplikovaná, že se v ní nevyznáme. Nyní to máme stejně jednoduché jako za totality v minulých letech. Jasně vidíme, co nás zotročuje. Víme proti čemu bojovat. Víme, o co nám jde. Nemusíme a ani nechceme zapadat do společnosti jako ozubené kolečko. A doufáme, že nás jednou budou litovat slovy: “Je to s vámi zlé! Zřejmě se vám udělala duše.” (7, s. 110)

 

 

VI.              Seznam použité literatury

  1. Bauer, W. M. Tyranie blahobytu. Praha: Volvox Globator, 1997.
  2. Giddens, A.  Unikající svět. Praha: SLON, 2000.
  3. Huxley, A. Brave New World. New York: Harper&Row, 1969.
  4. Orwell, G. Nineteen Eighty-Four. Londýn: Penguin books, 1990.
  5. Orwell, G. Animal Farm. Londýn: Penguin Books, 1989.
  6. Toffler, A.: Šok z budoucnosti. Ostrava: Práce, 1992.
  7. Zamjatin, J. My. Praha: Odeon, 1990

 

(citáty z Huxleyho a Orwella jsou mým vlastním překladem)