Myšlenky horké i studené

(seminární práce do předmětu Estetika, rok 2003/4)

 

I.Úvod

II. Cézanne jako inspirátor

III. Rilke a Heidegger – Cézannovi žáci

IV. Závěr

V. Použitá literatura

 

I. Úvod

V této seminární práci se pokusím prezentovat kritiku (post)moderní doby z pohledu uměleckého. Zaměřím se hlavně na myšlenky malíře Paula Cézanna, který inspiroval mnoho lidí nejen svými obrazy, ale také tím, co jimi chtěl vyjádřit. Některé jeho úvahy byly rozvedeny mnohými filosofy ve 20. století. Mou snahou bude ukázat, jak vnímání světa a krásy může (spíše: musí) ovlivnit náš celý postoj k životu. Podkladem pro tuto práci je mi článek z Filosofického časopisu, autorem je  Christopher Jamme. Pojednává se zde o vztahu Martina Heideggera a Rainera Rilkeho právě k Paulu Cézannovi a k jeho umění. Zaznívá zde kritika moderní doby, kritika technického světa, kritika z úst malíře, který měl pocit, že se nám ztrácí věci, které kdysi člověku něco připomínaly, které měly na člověka vliv a ke kterým měl člověk vztah. Tato ztráta věcí může pro nás znamenat ztrátu celého světa, totiž našeho vztahu k němu. Ale nejde o věci samotné, ale spíše o jejich jakousi vnitřní sílu, tedy o krásu. A ztráta pocitu krásy vede, podle mého názoru, ke ztrátě lásky k životu a ke ztrátě samého smyslu života.

 

II. Cézanne jako inspirátor

“Musíme si pospíšit, chceme-li  něco vidět. Vše mizí.”[1] Toť hlavní výzva, kterou se on sám snažil svým životem a dílem naplňovat: vidět krásu a krásu zachytit. Nesčetné malby Cézannovy oblíbené hory Sainte-Victoire nám mohou ukázat, co vše se dá spatřit při pohledu na krajinu, kolik se toho dá objevit a kolika způsoby si to lze zapamatovat. Je mnoho technik, jak toto zapamatování pojmout: malba, socha, píseň, báseň… Cézannova technika byla založena na barvě. Byla to technika budování obrazu jemnými variacemi až gradacemi barvy, více než tvrdými liniemi, které bychom v přírodě nenašli. Klade vedle sebe barevné plochy různé intenzity. Příznačná pro něj byla nejen snaha zachytit subjektivní emocionální obsah, ale i jakousi strukturu skutečnosti; snaha být více než jen napodobitel.[2] Barva věci oživuje. Tak přírodu transponuje na barvu. Ale nekopíruje. Umění je totiž “harmonie paralelní k přírodě.” Přírodu nelze opisovat, ale jen reprezentovat. [3]

“Příroda není na povrchu, je v hloubi. (La nature est plus en profondeur qu‘en surface.)” Barvy jsou výrazem této hloubky na povrchu… “jde o to sloučit oba paralelní texty, viděnou přírodu, pociťovanou přírodu, a tu uvnitř, abychom trvali, abychom žili – zpola lidský a zpola božský život, život umění… života boha.”[4] Tato věta vyjadřuje asi nejpřesněji smysl celého problému.

Ale proč “ztráta věcí”? Protože v době průmyslově vyráběných masových předmětů se nejen ztrácí jedinečnost něčeho vyrobeného, ale též se ztrácí náš vztah k věcem, a také mizí náš vztah k přírodě. Vše je nahraditelné a vše je určeno jen k využívání. Podrobněji to popisují někteří filosofové.

 

III. Rilke a Heidegger

Jedním z prvních, které Cézanne zaujal tak, že do jisté míry změnil jejich pohled na svět, byl Rainer Maria Rilke. Ten popisuje způsob zniternění věcí, aby se zachránily před dotírající technikou takto: “místo vlastnictví se učíme přijímat… Naším úkolem je vštípit si tuto předběžnou, chatrnou zemi tak hluboce, tak bolestně a vášnivě do duše, aby v nás její podstata ‚neviditelně‘ znovu vstala z mrtvých. My jsme včely neviditelna… Teď se sem tlačí přes moře z Ameriky prázdné, lhostejné věci, zdánlivé věci, atrapy života… Věci oživené, prožité, věci o nás vědoucí zanikají a nelze je nahradit. My jsme možná ti poslední, kteří takové věci ještě znali. Na nás leží odpovědnost, nejen abychom uchovali vzpomínku na ně, ale abychom zachovali jejich hodnotu. Země nemá jiné východisko, než se stát neviditelnou: v nás, kteří se jednou částí bytosti podílíme na neviditelném.”[5] Ale jak to vlastně Cézanne uskutečňuje? Podle Rilkeho Cézanne prostě “nutí věci, aby byly krásné.”[6]

 

Dalším z obdivovatelů tohoto velkého francouzského malíře byl také Martin Heidegger.[7] Podle něj “předmětnost techniky potlačuje obsah světa ve věcech”, hrozí nejen zapomnění na věci, jde o “zapomenutí bytí”. A tak si musíme uvědomit, že proti sobě stojí podstata (neboli Pascalova “logika srdce”) a na druhé straně svět kalkulující, svět sestrojitelných předmětů. “Ta podivuhodná hora s níž Cézanne zápasil, by měla i vám jednou ukázat své putující světlo.” A hodnota estetického požitku? “Tyto dny v Cézannově domově vyváží celou knihovnu filosofických spisů. Kéž by člověk dokázal tak bezprostředně myslet, jak Cézanne maloval.” Cézanne se přibližuje věcem, jak se podávají samy sebou a překonává jejich technickou determinaci. Dalo by se o tom psát mnohem podrobněji, ale toto je to podstatné. O aplikaci těchto myšlenek musí každý pokoušet ve svém životě.

 

IV. Závěr

Ano, překonávání determinace člověka, a to nejen technické, je cesta k vyššímu, metafyzickému, cesta k tomu, co se snaží postihnout umění. Je to cesta svobody a cesta krásy. Nejvyšší hodnoty se prolínají a jsou schopny člověka pozdvihnout nad rámec viditelnosti a pomíjivosti. V (post)moderním světě, už i tak často kritizovaném, zbývá jen velmi málo místa pro krásu a pro duchovno, proto se nám někdy mohou zdát volání géniů minulého století jako přehnaná a jejich šok z přetechnizovaného světa už pro nás není pochopitelný.

Přesto umění by mělo mít stále na zřeteli tento vyšší, duchovní cíl. Protože právě uměním se lze tomuto cíli přiblížit.

Již je nám známo, že člověk se chtěl osvobodit od přírody technikou a nakonec se sám stal otrokem právě té techniky, která ho měla osvobodit. Proto je zřejmě na místě otázka, zda by nebylo lepší spíše klást větší požadavky na člověka, než na jeho prostředí. Člověku, aby byl pravým člověkem, nemůže jít nikdy jen o základní fyziologické potřeby. Aby byl pravým člověkem, musí si uvědomit vyšší cíl a jeho krásu.

Požadavkem na člověka by mělo být zvnitřnění a zduchovnění světa, vidění podstatného. Požadavkem na člověka by mělo být vidění krásy, umění.

 

V. Použitá literatura

Jamme,Ch.: Ztráta věcí. Filosofický časopis 39/1991, č.4, překl. Jaroslav Loužil

Ash, R.: Impresionisté. Aventinum. Praha 1993, s. 138-140