Josef Ratzinger: Úvod do křesťanství (1991)

Tato kniha pojednává o křesťanské víře. Vybral jsem z ní pár myšlenek, které mi přišly podnětné:

 

Bůh se nám tak přiblížil, že jej můžeme zabít, a tím pro nás přestává být Bohem.

"Kristus nazval sebe pravdou, ne zvykem." (Tertulianus)

U Boha víry, myslet je milovat.

Veškerá nejednotnost spočívá ve skrytém nedostatku opravdového křesťanského žití, tvrdém trvání na svém já, kterým se přivolává rozpad jednoty.

"Ne Syn, ale pouze Otec patří do evangelia, jak to Ježíš zvěstoval... pryč od dogmatu, zpět k lásce... vyznávání Syna bylo důvodem k roztržce, vědomí o Otci může sjednocovat." (názor protestantského teologa Adolfa von Harnack; Ratzinger nesouhlasí)

Křesťanská víra se nevztahuje na ideje, ale na osobu… Zatímco idealismus vysvětluje všechno skutečné jako obsah jednoho jediného vědomí, pro křesťanský pohled je rozhodující tvůrčí svoboda, která myšlené opět uvádí do svobody vlastního jsoucna… Vzor, podle kterého musíme stvoření chápat, není řemeslník, ale tvůrčí duch, tvůrčí myšlení. Je též jasné, že myšlenka svobody je poznávacím znamením křesťanské víry v Boha proti každému druhu monismu. Na počátek všechno jsoucna nestaví nějaké vědomí, ale tvůrčí svobodu, která zase vytváří svobody. Křesťanskou víru bychom mohli označit za filosofii svobody v tom nejvyšším měřítku.

Mezi nejvyšší nepočítáme to, co je nejvšeobecnější, ale právě to, co je zvláštní.

Jestliže ale logos všeho jsoucna, jsoucno, které všechno nese a vše objímá, je vědomím, svobodou a láskou, pak z toho samočinně vyplývá, že tím nejvyšším ve světě není kosmická nutnost, ale svoboda. Vyplývá z toho, že svoboda se stává současně nutnou strukturou světa, a to opět znamená, že svět možno chápat jen jako něco nepochopitelného, že svět musí být nepochopitelný. Je-li totiž nejvyšším konstrukčním momentem světa svoboda, která jako svoboda nese, chce, zná a miluje celý svět, pak to znamená, že svobodou patří k podstatě světa i nevypočitatelnost, která je ve svobodě obsažena. Je-li tomu tak, potom svět nemůže zcela převést na matematickou logiku. Svět jako prostor lásky je prostorem svobody a podstupuje i riziko zla. Připouští tajemství temnost pro větší světlo, jímž je svoboda a láska.

Být křesťanem znamená podstatně přechod od bytí pro sebe sama k bytí pro druhé.

Jenom člověk, který se nechá obdarovat, může přijít sám k sobě.

Adam se jen klamal v představě. Věřil, že Bůh je nezávislá, autonomní, soběstačná bytost; a aby se stal jako on, odklonil se od něho, neposlechl. Stáhl se do samoty, zatímco Bůh znamená společenství.

Nikoli konfesijní člen strany je opravdovým křesťanem, ale ten, který svým křesťanstvím se stal opravdu lidským. Nikoliv ten, kdo pro vlastní prospěch otrocky dodržuje systém norem, ale ten, kdo se osvobodil k prosté lidské dobrotě.

Nauka o božství Ježíšově by nebyla porušena ani kdyby Ježíš byl vyšel z normálního lidského manželství.

V bibli se nejeví kříž jako mechanismus uraženého práva. V bibli stojí kříž spíše obráceně jako výraz pro radikálnost lásky, která se zcela dává… znamená zcela bytí pro druhé… Jeho spravedlnost je milost. Je to aktivní spravedlnost, která pokrouceného člověka rovná… Nový zákon netvrdí, že lidé usmiřují Boha, jak bychom vlastně měli očekávat, protože zhřešili lidé. Ale říká: „Bůh usmířil svět se sebou v Kristu“: Je to něco vpravdě neslýchaného… Kříž zde nestojí jako smírný úkon, který nabízí lidstvo rozhněvanému Bohu, ale jako výraz oné pošetilé lásky Boží, která se vydává v ponížení, aby tak zachránila člověka. Neuctíváme Boha tím, že bychom mu dávali něco ze svého – jako kdyby vše nebylo jeho, - ale tím, že si necháme darovat, co jemu náleží, a tak jej uznáváme za jediného Pána. Dovolit, aby Bůh jednal s námi – to je křesťanská oběť… Svobodné Ano v lásce je to jediné, na co Bůh musí čekat.

Peklo – samota, do níž již nikdy nepronikne slovo lásky.

Před pouhou ideou má vždy přednost člověk, osoba.

Společenství svatých… slovo sanctorum (svatých) se původně nevztahuje na osoby, ale míní svaté dary, to svaté, co bylo darováno Církvi od Boha.

Svatost v Církvi začíná ve snášení a vede k nesení.

Vzkříšení není pouhou vzdálenou událostí, ale vírou se realizuje teď.